Thread by @durcak_michael

🏛️ Dnes je slovo "demokracie" obnošené. Používáme ho automaticky, s důvěrou nebo se skepsí – ale málokdy s vědomím, odkud pochází.

A ještě méně chápeme, jak nesamozřejmá byla.

V Athénách se nezrodila z filozofie, ale z rozkladu.

Z nerovnosti, krize, zoufalství i odvahy rozbít starý svět.

Tady je její příběh 🧵

Athény nebyly první polis - ale jako jediné z desítek řeckých měst si vytvořily systém, v němž moc ležela v rukou svobodných občanů.

Bez dědičných úřadů, bez krále, bez šlechty. Každý muž, který prošel vojenským výcvikem a měl občanství, měl právo mluvit do rozhodnutí státu.

A taky odpovědnost.

Byla to demokracie neúplná. Ženy, otroci, cizinci - ti všichni stáli mimo. Ale i tak to byl radikální pokus.

Athéňané rozhodovali ve shromáždění, úředníky losovali, zákony psali veřejně a přepisovali podle potřeby.

Věřili, že nikdo nemá dědičné právo vládnout - protože osud je vrtkavý.

Ano, osud. Řekové nevěřili na stálost světa. Uctívali bohyni Tyché, pozdější Fortunu, dámu s koly, která rozdává moc a pád s ledovým klidem.

Věděli, že každý systém zdegeneruje, pokud se v něm zakoření příliš silná ruka. Proto vymysleli způsob, jak moc rozmělnit, střídat a vystavit ji pohledu všech.

A proto tohle vlákno vypráví o tom, jak vznikl systém, který je dnes inspirací i varováním. O tom, jak se v bouřlivém období krize a občanských napětí zrodila myšlenka, že největší autoritou je lid.

A taky o tom, proč tahle myšlenka přežila tisíce let – a zároveň selhala ve chvíli, kdy se Athény potřebovaly rozhodnout, co je svoboda a co rozklad.

Když mluvíme o Athénách, máme tendenci vidět je hned jako polis - jako městský stát s tržnicí, chrámem a radnicí. Jenže jejich dějiny začínají dávno předtím.

V době, kdy Attika byla roztříštěná na desítky vesnic a rodových území. A kdy vládli králové, jejichž moc byla spíš náboženská než výkonná.

Tito králové (basileové) nebyli neomezení. Vládli jen díky podpoře aristokratických rodin, které držely půdu, znalost rituálů a tradici.

Když jejich vláda přestala vyhovovat, postupně je nahradila kolektivní moc rodů. A právě tehdy se začal rodit ten podivný řecký vynález: samospráva.

V 8. a 7. století př. n. l. Athény prošly hlubokou proměnou. Stará moc aristokracie - eupatridů - se formálně rozdělila mezi devět archontů.

Neexistoval král, ale devět nejvyšších úředníků, kteří rozhodovali o zákonech, obřadech, soudech i válce. A pak se odebrali do rady bývalých archontů - areopagu.

Tenhle systém ale fungoval jen pro ty, kteří už měli moc. Chudí rolníci se stále víc zadlužovali a padali do otroctví.

Úroky dosahovaly až 100 %, půda se hromadila v rukou několika rodin a v zemi, kde měl mít každý občan místo, rostla nenávist. Athény stály před kolapsem.

A nikdo netušil, co dál.

A tehdy - na pokraji občanské války - povolali Athéňané jediného muže. Solóna.

Ne protože by byl nejbohatší nebo nejváženější, ale protože měl pověst moudrého.

A protože věřili, že někdo musí přijít zvenčí toho systému, který všechny dusil. Solón měl za úkol nemožné: zachránit město a neroztrhnout ho.

Solón nebyl revolucionář. Byl básník, obchodník a diplomat - a především muž, který pochopil, že pokud má město přežít, nesmí se nikdo cítit jako poražený.

Aristokraté se báli o své majetky, rolníci o svou svobodu. Solón mezi nimi hledal rovnováhu.

Ne z přesvědčení, ale z nutnosti.

Jeho první a nejradikálnější krok vešel do dějin jako seisachtheia - setřesení břemen.

Zrušil otroctví pro dluhy, odpustil osobní dluhy a osvobodil všechny, kdo byli kvůli nim uvězněni nebo prodáni do ciziny.

V jediné chvíli přestalo být možné, aby svobodný Athéňan ztratil sám sebe kvůli půdě.

Solón šel ale dál. Aby narušil absolutní moc rodů, rozdělil občany ne podle původu, ale podle majetku.

Vytvořil čtyři třídy - pentakosiomedimnoi, hippeis, zeugitai a thetai - a každé přidělil jiná práva.

Nejbohatší mohli kandidovat na nejvyšší úřady, nejchudší mohli aspoň hlasovat v lidovém shromáždění.

Tím se v řecké historii poprvé objevila myšlenka, že moc nesmí být dědičná, ale rozdělená podle objektivních kritérií.

Že ne krev, ale obilí určuje, kdo má právo mluvit. Byla to radikální změna.

Ale právě tahle logika, že systém lze měnit zákonem, se stala základem řecké politické tradice.

Solón nezavedl demokracii, ale otevřel jí cestu.

Zrušil privilegia rodů, vytvořil prostor pro občanskou rovnost a uzákonil právo každého občana odvolat úředníka za špatné rozhodnutí.

Zároveň ale věděl, že nikdo nebude nikdy spokojen. „Zákony jsem dal ne nejlepším, ale možným,“ napsal později. A odešel.

Solón odešel z Athén dobrovolně. Věřil, že jen tak se jeho zákony udrží - že když nebude přítomen, nebude je moci nikdo obvinit z podjatosti.

Ale nepřítomnost zákonodárce zanechala vakuum. A v něm začaly znovu růst staré síly - ambice aristokratů, napětí mezi třídami, vzpomínky na dávné křivdy.

Z tohoto chaosu vzešel muž, kterého dějiny znají jako Peisistrata.

Byl to aristokrat, charismatický a schopný stratég, který se třikrát chopil moci, třikrát padl a znovu vrátil.

Nakonec se stal tím, co Řekové nazývali tyránem - ne v moderním smyslu, ale jako někdo, kdo vládne mimo zákon, byť se souhlasem lidu.

Peisistratos se nesnažil zničit Solónovy reformy. Naopak - opíral se o ně.

Budoval infrastrukturu, podporoval chudé, zakládal nové svatyně a usiloval o rovnováhu mezi městem a venkovem. Nevládl železnou rukou, ale autoritou.

Jeho tyranis byla tvrdá, ale stabilní. A Athéňané ji akceptovali.

Za Peisistratovy vlády se začal rodit kulturní zlatý věk Athén.

Byly zapsány homérské eposy, rozvíjelo se drama, architektura i sochařství.

Příběhy hrdinů se staly nástrojem identity. A státní slavnosti - jako Velké dionyzie - vytvořily z Athéňanů obecenstvo, které vnímalo samo sebe jako aktéry dějin

Po smrti Peisistrata vládli jeho synové - Hippias a Hipparchos. Zatímco první udržoval mír, druhý zemřel rukou atentátníků, což otřáslo režimem.

Hippias se stal paranoidním, tvrdým, a jeho tyranie skončila vyhnáním. Athéňané si znovu připomněli, že stabilita bez svobody je past. A že je čas vrátit moc lidu.

Po pádu tyranidy se Athény ocitly na rozcestí. Staré aristokratické rody chtěly znovu ovládnout stát, ale město bylo jiné než dřív.

Vzpomínky na Peisistratovu vládu byly rozporuplné, lid žádal hlas a stabilitu zároveň.

A do tohoto napětí vstoupil Kleisthenés - aristokrat, který pochopil sílu změny.

Kleisthenés věděl, že aby demokracie mohla vzniknout, nestačí jen zrušit staré výsady. Musí přepsat samotné základy moci.

A tak rozbil tradiční rodové a kmenové vazby - rozřezal Attiku na nové démoi, tedy obce, a každou z nich přiřadil do jedné z deseti nových „kmenových“ skupin.

Nebyly dědičné, ale umělé. Prvním cílem bylo rozbít síť loajality. Lidé už nepatřili ke svému rodu, ale ke své obecní jednotce – a tím i ke státu.

Z těchto deseti nových „kmenů“ pak postavil celý systém. Každý kmen dodával členy do nového zastupitelského orgánu - rady pěti set, která se stala jádrem rozhodování.

Každý měsíc předsedala radě jiná desítka, čímž se točila moc a nikdo si nemohl vytvořit trvalou pozici.

V téhle rotační logice se zrodila myšlenka, že politika není výsada - ale služba.

Kleisthenés taky zavedl institut ostrakismu.

Jednou ročně mohli občané napsat na střep jméno člověka, o němž si mysleli, že ohrožuje svobodu obce.

Pokud dostal dost hlasů, byl na deset let vykázán z města - bez ztráty majetku, bez soudu, bez krve.

Athéňané tím vynalezli obranu proti tyranii. Měkkou sílu lidu.

Athény tak mezi lety 508 a 501 př. n. l. skutečně stvořily první funkční demokracii v dějinách. Ne ideální, ale radikální.

V ní nebyla moc soustředěná v paláci nebo v pevnosti, ale na Pnyxu - skále, kde se každý občan mohl postavit a říct své.

A kde se rozhodovalo o zákonech, válkách i budoucnosti celého města.

Athénská demokracie nebyla jen o hlasování. Byla to struktura, která doslova vtáhla občany do každodenní správy města.

Zákony určovalo lidové shromáždění (ekklesia), ale jeho rozhodnutí připravovala Rada pěti set, v níž každý muž nad 30 mohl losováním strávit rok.

Ano - losováním. Athéňané věřili, že los je demokratičtější než volby, protože volby zvýhodňují bohaté a výřečné.

Doporučuji si pustit video o přístroji, za jehož pomocí hlasovali.

Dobrá mašinka ⤵️
news.cnrs.fr/videos/the-mac…

Každý měsíc předsedal radě jiný kmen, a každý den někdo jiný vykonával funkci prytana - úředníka dne.

To znamená, že každý den v roce někdo jiný držel pečeť státu a klíče od pokladnice.

Tahle extrémní decentralizace moci měla jasný účel: aby nikdo nemohl zneužít funkci.

Aby každý občan mohl být na jeden den tím, kdo drží v ruce osud města.

Soudní systém byl rovněž radikální. Soudci byli losováni z 6 000 občanů, kteří se každý rok zapsali na seznam.

Pro konkrétní případ jich mohlo být 201, 501 nebo i 1 501 - podle závažnosti.

Rozhodovali hlasováním bez soudce, bez právníka. Každý spor tak řešili lidé, ne elita.

A tresty? Mírné i smrtící. Sókratés by mohl vyprávět.

Athény byly městem, které si zakládalo na veřejnosti. Vše bylo demosia - veřejné.

Procesy, rozpočty, úřady, i kritika. Občané měli právo navrhnout zákon, ale i zpochybnit ten přijatý.

A pokud shromáždění usoudilo, že někdo podal špatný návrh - mohl být pokutován nebo vyloučen z další účasti.

Demokracie byla svobodná, ale i náročná.

A přesto - nebo právě proto - se udržela. Lidé cítili, že jsou její součástí. Každý občan mohl psát zákony, sloužit jako soudce, stát na pódiu a hájit svůj názor.

Demokracie nebyla jen systém, byla to mentalita.

Myšlenka, že moc nepatří bohům, ani králům - ale těm, kdo se jí odváží chopit.

Jak už jsem psal, Athénská demokracie milovala losování. Když se ráno začal den u soudu, všichni přihlášení občané přišli na agoru, kde stálo zařízení zvané kleroterion.

Do něj se vkládaly bronzové jmenovky občanů rozdělené podle kmenů. Pak do něj naházeli černé a bílé kuličky.

Každá bílá znamenala: „jdeš soudit.“ Každá černá: „dnes ne.“ Los rozhodoval spravedlivěji než lidé.

Losování sloužilo nejen u soudů, ale i u úřadů - třeba thesmothetů (zákonodárců) nebo členů rady boule. Pro nejdůležitější funkce - jako byli stratégové (velitelé armády) - se ale volilo.

Athéňané věděli, že los je spravedlivý, ale velící v poli by měl být ten, koho lid zná a důvěřuje mu.

Tak vznikla zvláštní směs meritokracie a náhody.

Platili i za účast: soudce nebo účastník shromáždění dostávali misthos - drobnou peněžní odměnu.

Periklés věděl, že bez toho by chudí nemohli být občany v plném smyslu.

Takže zatímco se bohatí smáli, že demos chodí na shromáždění „za groš“, právě tím demokracie zajistila účast všech tříd.

Největší náměstí města - agora - nebylo jen tržištěm, ale i místem zákona.

Zde stála veřejná tabule se zákony, zde se hádali filozofové i sedláci. Archonti tu pořádali soudy pod širým nebem.

Pokud šlo o soud o velezradu, byl vždy venku - pod sluncem Hélia, jako by i bohové měli být svědky.

A pak tu byl dokimasia - veřejný pohovor, který musel projít každý, kdo chtěl vykonávat funkci.

Nezkoušela se výřečnost, ale charakter.

Byl jsi včas doma z války? Platil jsi daně @TardanBizonov? Nepil jsi veřejně do němoty? Pokud ano, byl jsi vyloučen.

Athéňané věřili, že demokracie potřebuje občany, kteří jsou nejen svobodní - ale i ctnostní.

Athény si mohly dovolit demokracii i proto, že měly nepřátele.

Když se v roce 490 př. n. l. přiblížila perská invaze, šlo o všechno. Démokraté, aristokraté i řemeslníci stáli poprvé bok po boku.

Miltiadés vedl vojáky k bitvě u Marathonu - a zvítězil. A Athény začaly věřit, že osud patří jim.

Když se o deset let později Peršané vrátili, Themistoklés prosadil revoluční nápad: „Postavíme lodě. Flotilu. A přeneseme válku na moře.“

Athéňané investovali do námořnictva, a v bitvě u Salamíny v roce 480 př. n. l. rozdrtili perské loďstvo.

Demokracie, která vzešla z lidu, teď vyhrála díky řadovým veslařům - chudým občanům.

Vítězství dalo Athénám novou důvěru - a taky novou roli. Vznikl Délský spolek, původně obranné sdružení měst, které se bránily Persii.

Brzy se z něj ale stal nástroj athénské dominance. Města platila daně, Athény budovaly lodě, chrámy i divadla.

Demokracie rostla, ale také začala vládnout jiným.

Největší slávy dosáhly Athény za Perikla.

Ten zavedl platy pro úředníky a chudé, postavil Parthenón, a vedl město s výmluvností, která z něj učinila ikonu řecké politiky.

„Naším státem je celý svět,“ řekl jednou. Jenže právě v době, kdy demokracie rozkvétala - začala se pod ní hromadit pýcha.

Spory s tradiční spartskou oligarchií přerostly v Peloponéskou válku.

Trvala téměř 30 let. Athény v ní prokázaly houževnatost, ale i vnitřní krizi. Mor v roce 430 př. n. l. zabil tisíce lidí i Perikla.

Demokracie přežila, ale oslabila se. A pomalu se začaly ozývat hlasy, že vláda lidu je přehnaně chaotická.

Válka se stala každodenností. A když se z každodennosti stane válka, stává se i demokracie zranitelnou.

Athéňané začali přemýšlet pragmaticky – místo ideálů přišly čistky, výpady a aliance se starými nepřáteli. Když roku 415 př. n. l. rozhodli o výpravě na Sicílii, byl to osudový omyl.

Expedice skončila katastrofou. Dvě stovky lodí zničeny, tisíce mužů mrtvých nebo zotročených.

Po debaklu na Sicílii začala demokracie kolísat. V roce 411 př. n. l. se moci chopila oligarchická vláda čtyř set, která zrušila většinu demokratických institucí.

Trvala však jen pár měsíců - lid si vybojoval zpět svou moc. Ale síla demokracie byla nalomená. Příště už pád přišel rychleji.

Rok 404 př. n. l. - kapitulace Athén. Sparta porazila město, které ještě nedávno vládlo Egejskému moři.

Následovala vláda tzv. „třiceti tyranů“ - brutální oligarchie podporovaná Spartou.

Athéňané okusili, co to znamená, když zmizí svoboda slova a veřejná moc. Popravy, vyhnanství, konfiskace.

Demokracie se vrátila o rok později, ale něco se zlomilo. Sókratés, který celý život zpochybňoval dav, byl obžalován z bezbožnosti a kazení mládeže.

A v roce 399 př. n. l. byl donucen vypít bolehlav. Soudcům stačilo 30 hlasů navíc.

Pro mnohé to byla chvíle, kdy athénská demokracie ukázala svoji krutou a nejistou tvář.

Athény se ještě pokusily o reformu, ale jejich síla mizela. Makedonský král Filip II. a jeho syn Alexandr začali spojovat řecký svět pod jiným druhem moci - monarchickým impériem.

Vítězové od Marathonu se stali jen ozvěnou. Demokracie v Athénách přežila - ale už nikdy nevládla světu. Jen připomínala, co to znamená, když lid rozhoduje o sobě samém.

Athénská demokracie tedy skončila, ale myšlenky zůstaly.

Nápad, že lidé bez šlechtických titulů, bez božského původu a bez meče mohou vládnout sami sobě, se vryla do dějin jako výjimka - a zároveň jako slib.

Byl to experiment, který vydržel téměř dvě století. A který ovlivnil každou další republiku.

Řím se k demokracii nevrátil. Jeho republika byla spíše aristokratickým klubem. Ale myšlenky z Athén přežily v textech.

Platón, Aristotelés, řečníci i tragédiové - všichni debatovali o moci a odpovědnosti.

A když přišlo 18. století a novověké revoluce, byly to právě tyhle texty, ke kterým se vrátili američtí a francouzští zakladatelé.

@TardanBizonov Athény nám zanechaly mnohé: soudní poroty vylosované z občanů, střídání funkcí, zodpovědnost úředníků, transparentnost procesů.

Ale i otázky, které nás trápí dodnes: Co když se lid mýlí? Co když si přeje pomstu? Co když je demokracie jen hlasitější tyranií většiny?

Moderní politické teorie - od Tocquevilla po Hannah Arendtovou - hledají v Athénách nejen inspiraci, ale i varování.

Že svoboda je křehká. Že veřejné slovo může zabíjet. Že občanství není status, ale každodenní práce, vystupování, rozhodování.

Athény nebyly rájem - ale byly laboratoří svobody.

@TardanBizonov A jestli vás to bavilo a dočetli jste to až sem, máte můj obdiv.

Tady je pár knížek na závěr.

Tuhle klasickou syntézu Jochena Bleickena jsem koupil kdysi ve výprodeji a je fajn si tam přečíst o každodennosti ⤵️
databazeknih.cz/knihy/athenska…

@TardanBizonov Na Library Genesis si stáhnete bez problémů tuhle syntézu, která porovnáná také Athény s moderními státy ⤵️
goodreads.com/book/show/2626…

@TardanBizonov O pádu Athén je skvělá tahle epizoda podcastu The Ancients, který si občas pustím, když sekám trávník.

Ale doporučuji si předtím přečíst celé vlákno, abyste to pochopili ⤵️
open.spotify.com/episode/6GbgWx…

@TardanBizonov Tématu se věnovali i @dcsandbrook a @holland_tom ve svém pořadu @TheRestHistory ⤵️

A jak mi nedávno radil @JakubZofcak, tohle je nejlepší video o dějinách starého Řecka.

Všechno co jste se chtěli dozvědět už ve škole v 18 minutách.

Enjoy, budu rád za retweet, komentář atd.

Hezký pátek ⤵️

@TardanBizonov @dcsandbrook @holland_tom @TheRestHistory @JakubZofcak Please unroll @threadreaderapp