Thread by @durcak_michael

Proč rozpadlo Rakousko-Uhersko? 🧵

🇦🇹 Rakousko-Uhersko na přelomu století žilo tím, čemu Stefan Zweig říkal „zlatý věk jistoty“. Vkladní knížky, jízdní řády, pevná měna, pojišťovny a telegraf tvořily pocit, že svět drží pohromadě šrouby a tabulkami.

🇨🇿 České země táhly průmysl a export, Budapešť se měnila v metropoli, Terst otevřel říši k moři, banky a železnice propojily trhy. A přesto se tenhle dobře organizovaný kolos v roce 1918 rozpadl během jediné války.

🚂 Jak je možné, že kultura a prosperita nestačily udržet stát, který tak dokonale miloval pořádek? Nezačneme výstřely v Sarajevu, ale v účtárně, na nádraží a v přádelně. Právě tam je klíč k pádu mocnářství.

1. Faktor - Dvoukolejnost 👀

Rakousko-Uhersko je po vyrovnání z roku 1867 je dvojstát s dvoukolejnou architekturou vlády. Dělí se na Předlitavsko (Rakousko) a Zalitavsko (Uhry).

Obě části mají vlastní parlamenty a vlády, ale spojuje je osoba císaře-krále a tři „k. u. k.“, tedy společné rezorty - zahraničí, armáda a finance společných věcí. Celní unie a desetileté hospodářské úmluvy pak udržují pohromadě jednotný trh.

V roce 1892 přichází zlatý standard a koruna rakousko-uherská. Banky (Creditanstalt, Länderbank, Živnobanka) a pojišťovny financují továrny a železniční sítěsítě, Nordbahn, Südbahn a MÁV svážou Prahu, Vídeň, Budapešť, Ostravsko-karvinskou pánev i přístavy Terst a Fiume.

Uhlí z Ostravy a obilí z uherské nížiny proudí k moři, zpět kapitál, dělníci a technologie. Tenhle dvoukolejný mechanismus v míru funguje překvapivě hladce a dává smysl každému, kdo prodává a cestuje. Jenže každé nové přepočítávání rozpočtových kvót a cel, každý spor o jazyk povelů či kompetence přidává skryté tření a po kapkách rozpouští legitimitu monarchie.

📷 Uherská korunovace Františka Josefa I.

Ostatně v roce 1907 zavede Předlitavsko všeobecné mužské volební právo a počet voličů vyskočí mnohonásobně. Díky tomu se říšská rada mění v hlučnou arénu klubů a obstrukcí.

V Uhrách mezitím dál volí jen úzká elita (řádově jednotky procent populace) a menšiny, včetně Slováků, narážejí na maďarizaci ve školách i na úřadech.

V Čechách se díky Badeniho nařízení (1897) podaří uvnitř monarchie zrovnoprávnit češtinu s němčinou, ale nařízení vyvolají demonstrace a pády vlád. V kasárnách se například vojáci nekonečně přou o jazyk povelů.

Přesto všechno ekonomika běží. Ostravsko taví ocel, Plzeňská Škodovka vyrábí stroje a děla, Brno přede, Terst a Fiume vyvážejí. Zároveň ale Halič a východ Uher zůstávají chudé a posílají za oceán desetitisíce lidí ročně.

Tenhle mix politické expanze, nerovností a jazykových bitev je ještě snesitelný v míru, ale systém z něj neodčerpává napětí, jen je odsouvá do další krize.

Achillova pata systému ale byla dlouhodobě společná armáda monarchie.

Vídeň totiž tlačí na delší prezenční službu, vyšší roční kontingent a jednotný služební jazyk. Oproti tomu Budapešť brání „uherské“ kompetence a mezi lety 1903–1906 blokuje obranné rozpočty i klíčové reformy.

Místo stabilního financování přicházejí provizoria, výběrová řízení se odkládají a modernizace dělostřelectva, kulometů i polních služeb se vleče. Spor o povely (němčina ve společné armádě versus maďarština v honvédu) se z technikálie mění v test prestiže, přičemž důstojnický sbor zůstává loajální, ale přetížený a konzervativní. Zálohy mají díry ve výcviku a zásobování balancuje na hraně.

Na papíře je R-U velmoc, ale v praxi stroj, který se v míru točí setrvačností a do světové války vyrazí bez dojednaných reforem. A to s nadějí, že to „nějak“ udrží, a s rostoucí závislostí na partnerovi, tedy Německu, silnějším než je on sám.

🇺🇸 Mezitím v Belvederu sedí následník trůnu František Ferdinand d'Este a na stole má mapu Aurela Popoviciho s názvem „Vereinigte Staaten von Groß-Österreich,“ tedy Spojené státy Rakouské. Píše se rok 1906.

Jde o radikální federalizace na 15 zemí podle národů, včetně české jednotky a jihoslovanského celku. Cíl je jasný. Obejít blokády dualismu, vzít vítr z plachet maďarizaci a dát Slovanům rovnocenný podíl na moci.

Pro Budapešť je to casus belli proti vyrovnání z roku 67, pro část vídeňských elit příliš riskantní chirurgický zákrok; bez většiny v parlamentu se z mapy stává jen vlivný „co kdyby“.

O to víc je vidět, že vedle Badeniho slepých uliček a moravských kompromisů existoval i vážný plán přestavby. Jen nedostal čas ani politickou koalici, která by ho unesla.

Mimochodem, v Rakousku nebyla modernizace jen prázdný slogan slogan, ale realita:

- Budapešť v roce 1896 slaví tisícileté založení města a spouští provoz metra M1 (první na kontinentu) a přetváří Andrássyho třídu v moderní bulvár.

- Praha v roce 1891 na Jubilejní výstavě ukáže Křižíkovu elektrickou dráhu a fontánu a o pár let později rozjede první elektrické tramvaje ve městě.

- Vídeň mezi lety 1898–1901 spouští městskou dráhu podle Otty Wagnera a 1904–1906 staví jeho Postsparkasse, cože je vlastně chrám úspor a účtáren.

- V té době Terst a Fiume rozšiřují přístavy, obilní a uhelné sklady, loděnice a zázemí pro export.

To všechno vytváří pocit, že „to šlape“: stroje, tarify, vkladní knížky. Jenže čím složitější je ekonomika, tím víc potřebuje politickou koordinaci, kterou dualismus nedodává. A odložené kompromisy se mění v tikající bombu.

Co to znamenalo v praxi, když se říše tvářila jednotně, ale běžela na dvou (a někde třech) režimech?

V roce 1882 se v Praze rozdělí Karlo-Ferdinandova univerzita na českou a německou. Mezitím v Uhrách přijdou Apponyiho školské zákony (1907), které tlačí povinnou maďarštinu i do menšinových škol a ruší slabé obecní školy. To za situace, kdy je jihoslovanský prostor přitom rozřezán mezi Předlitavsko (Dalmácie, Krajina, Krain) a Uhry (Chorvatsko-Slavonie) a navrch Bosna a Hercegovina je pod společnou správou obou částí monarchie.

To znamená tři různé právní a úřední režimy pro jeden jazykový a kulturní svět. Petent, učitel, odvedenec i podnikatel tak cestou po Dunaji naráží na jiné razítko, jinou jazykovou praxi a jiné procedury.

Na mapě se Rakousko tváří jako jeden celek, v kanceláři tři státy, a každá taková „technická drobnost“ má politickou cenu, která se pomalu sčítá.

A jak to vypadalo „na mapě obchodu“ monarchie?

Přístavy Terst a Fiume fungovaly jako dvě brány. V Terstu se na lodě nakládají stroje, sklo a cukr a vyváží ven z monarchie.

Mezitím lodě přiváží bavlnu, kávu či fosfáty dovnitř. Železnice pak táhne obchodní osu Praha–Vídeň–Terst, jiná trasa zase sváže Budapešť s Rijekou.

Z Ostravska a Vítkovic jedou na vagonech uhlí, kolejnice a polotovary, Škodovka v Plzni posílá turbíny a děla, Kolbenka elektromotory, Poldi Kladno ocel. A z druhé strany země proudí obilí z uherské nížiny, dřevo z Bosny, sůl a ropa z Haliče.

To všechno drží celní unie a každých deset let znovu vyjednávané kvóty na společné výdaje (od 70:30 k 63:37). Když je klid, tenhle mechanismus běží hladce, když se zasekne politika, zadrhne se i logistika, protože každý vagon a každý tanker je zároveň argument do dalšího kola dohod.

2. Faktor - Spory na Balkáně 🇧🇦

A pak je tu otázka Bosny. Tu Rakousko okupuje od roku 1878 a nakonec ji v roce 1908 anektuje (Aehrenthalův tah).

Navenek to znamená pro monarchii prestiž, ale uvnitř velké komplikace. Bosenská krize zl et 1908–1909 vyčerpá diplomatický kapitál říše (Srbsko zuří, Rusko couvá po porážce 1905 od Japonsko a Berlín kryje Vídeň), zatímco doma Bosna zůstává „společnou zemí“ mimo parlamentní reprezentaci Předlitavska i Uher.

Spravuje ji společné ministerstvo financí, rozpočet jde mimo běžné procedury, investice polykají peníze (železnice, mosty, těžba dřeva a rud, správní aparát). Sarajevo je vitrína modernizace i přísné kontroly; „bod do tabulky pro impérium“ je vykoupen další vrstvou právní a rozpočtové složitosti a zvýšeným třením na jihu říše, kde roste srbská irredenta a tajné spolky.

A každá příští krize bude dražší, protože mapa moci Evropy se tímto krokem víc přiblížila k pomyslné hraně.

🐖 Ještě před výstřely Velké války ale přijde „prasečí válka“ z let 1906–1911.

Ta se zrodí tak, že Vídeň zavře hranici srbskému dobytku a vepřovému, aby Bělehrad zkrotila celní pákou. Místo pádu na kolena ale přijde rychlá otočka. Srbsko si totiž otevře odbyt přes Soluň, zajistí si francouzské úvěry na chladírny a jatka, naváže nové kontrakty ve Francii a Německu a obejde Terst i Fiume.

Po pěti letech spor splaskne, ale zůstane nepříjemné zjištění: ekonomická páka monarchie na balkánského souseda přestává fungovat a srbská sebejistota, přiživená trhem i oporou v carském Rusku, roste.

Dvě Balkánské války 1912–1913 pak přepíšou rovnováhu nadobro.

Srbsko po vítězstvích nad Osmanskou říší (a ve 2. válce nad Bulharskem) zdvojnásobí své území o Kosovo a velkou část Makedonie. Navíc jeho armáda získá zkušenosti i sebevědomí.

Velmoci si mezitím vynutí vznik Albánie, aby Srbsku zavřely cestu k moři. Černohorci dobyjí město Skadar, ale musí se stáhnout pod tlakem Itálie a Rakouska.

Vídeň částečně mobilizuje (to je rok1913), ale k preventivní válce nedojde. Generál Conrad o ni naléhá u Němců, ale Berlín brzdí.

Mezitím v Bosně roste podpora jihoslovanské irredenty, spolky jako Černá ruka nebo Mladá Bosna sílí a z „celních sporů a memorand“ je rázem svět permanentních ultimát. Každé další kolo bude kratší a prudší.

3. Faktor - První světová válka 🪖

Kalendář ukazuje datum 28. června 1914. Trasa průvodu v Sarajevu je předem v novinách, ochrana skromná. V otevřeném voze sedí arcivévoda František Ferdinand, následník trůnu, se svou chotí Žofií, velí guvernér Oskar Potiorek, řídí Leopold Lojka.

Spolek Mladá Bosna (organizuje Danilo Ilić) rozmístí atentátníky, zázemí dodává Černá ruka. Na Appelově nábřeží hodí Nedeljko Čabrinović bombu. Ta odrazí se a zraní muže v dalším autě.

Na radnici padne arcivévodova hořká věta: „Přijel jsem sem na návštěvu, a hází se po mně bombami.“ Kolona se poté vydá do nemocnice k raněným, ale vůz omylem zahne do ulice Františka Josefa a při couvání zastaví přímo před Gavrilem Principem.

Tomu stačí dvě rány z pistole. A během minut jsou František Ferdinand i Žofie mrtví. Spoušť nespustil mýtický „sendvič“, pro který si měl Princip zajít, ale souběh špatné trasy, slabé ochrany a připravené sítě atentátníků.

Pak už jdou události rychle za sebou.

Červenec 1914:

- 5.–6. 7. Berlín dává Vídni bianco šek na válku.

- 7. 7. ve Vídni poradní „korunní rada“ rozhoduje. Všichni pro tvrdý postup nejen proti Srbsku. Jen István Tisza (maďarský premiér) brzdí a chce lokální válku, ne celoevropskou.

- 23. 7. odchází do Bělehradu ultimátum (48 hodin, 10 bodů, včetně účasti c. a k. úřadů na vyšetřování v Srbsku)

- 25. 7. Srbsko přijme „skoro vše“, odmítne zásah cizí moci do své justice a současně mobilizuje. Vídeň téhož dne přerušuje vztahy ve Srbskem.

- 28. 7. Rakousko-Uhersko vyhlašuje válku Srbsku.

- 29. 7. dělostřelectvo ostřeluje Bělehrad

- 30. 7. Rusko nařídí všeobecnou mobilizaci.

Srpen 1914:

- 1. 8. Německo vyhlašuje válku Rusku, 3. 8. Francii, 4. 8. po vpádu do Belgie vstupuje Británie.

I Tisza nakonec kývne, ale pozdě: vlak, který měl „zkrotit Balkán“, vtáhne monarchii do evropské války, již nemá kapacitu nikdo řídit.

Nemám ambici popsat celou první světovou válku, tak jen krátká rekapitulace z pohledu Rakouska.

Rok 1914:

Rakousko-Uhersko vyrazí „potrestat Srbsko“ a čeká krátkou válku. Místo toho přijde první porážka a ústup od Driny. Bělehrad na pár dní padne a zase je pryč z monarchie. Na východě říše ztratí Lvov a z pevnosti Przemyśl je past.

V praxi to znamená plné vlaky raněných a uprchlíků, zadrhávající se zásobování a armádu, která bez německé pomoci slábne

Z „malé trestné výpravy“ je během tří měsíců velká válka, která začne požírat sklady i pověst. Nadobro.

V roce 1915 se válka definitivně „vymkne“ kontrole:

Na stranu spojenců se přidá dlouho váhající Itálie a z balkánské lekce je najednou opotřebovávací mlýnek na maso v horách, kam se všechno, od granátu po krajíc chleba, musí protlačit přes přetížené tratě a zablokované přístavy.

Na východě se mezitím s německou pomocí podaří Rusy vytlačit, ale Halič je po bojích vyčerpaná a výroba zničená.

Doma přicházejí poprvé lístky na potraviny, uhlí skončí pod zámkem, ceny se už dávno neřídí vyhláškami a státní kasa drží pohromadě jen díky válečným půjčkám. na válečných půjčkách.

Teď už je všem jasné, že to nebude sprint, ale maraton A maraton potřebuje jedno řídicí centrum. Dualismus, který v míru fungoval jako kompromis, se ve válečném režimu mění v brzdu.

Rok 1916 je pro monarchii zlom:

Starý svět definitivně odchází se smrtí Františka Josefa a nový císař Karel dědí válku na dluh, hladové zimy a dvojstát, který se nedokáže rychle rozhodovat.

Na frontě ubývají lidi i munice rychleji než naděje, doma roste únava z front, fronty na chleba i černý trh.

Císař Karel proto mluví o míru a reformě, ale přichází pozdě. Evropa maraton už běží, sklady jsou prázdnější než sliby a dualismus, který v míru držel kompromis, v režimu totální války brzdí každé potřebné „teď hned“.

Rok 1917:

Císař Karel po letech znovu otevře říšskou radu (květen), propustí politické vězně (včetně českých odsouzenců na smrt jako byl Karel Kramář a zkouší tajný mír přes švagra ve Francii (takzvaná Sixtova aféra).

Zároveň ruské revoluce rozkládají východní frontu a z vojáků dělají posly zprávy, že jinde se válka „láme“ bez vítězů. V Praze zazní Májová deklarace českých poslanců (federalizace a svébytnost zemí), v Budapešti padá premiér Tisza a staré elity ztrácejí půdu pod nohama.

Doma přichází „hladový rok“. To znamená fronty na chléb, stávky, výnosy o přídělech a cenzura. Stát, který v míru držel loajalitu jízdními řády a vkladními knížkami, teď nabízí prázdné sklady a vágní sliby míru. Legitimita monarchie se drolí dřív, než dorazí příměří.

Rok 1918 rozpojí zbytky důvěry:

V lednu přijdou masové stávky ve Vídni a průmyslových regionech říše, lidé chtějí mír a chléb.

Wilsonových Čtrnáct bodů dá národům monarchie nový slovník (autonomie, sebeurčení), a co bylo včera „politika“, je dnes „právo“.

Brestlitevský mír má přivézt z Ukrajiny obilí, ale vagony váznou v chaosu a fronty na chléb se nezkracují. Červen na Piavě ukáže, že ani poslední ofenziva nezlomí pat na frontě v Itálii. I proto doma mizí trpělivost a venku se rodí národní výbory – český, jihoslovanský, polský, které přestávají mluvit o reformě a začínají plánovat odchod z říše.

Když Karel 16. října nabídne federaci, je to návrh pro mírovou konferenci, ne pro vyhladovělou říši běžící maraton.

Ale už tehdy naberou události rychlý spád.

Říjen 1918 už není politika, ale síla, kterou nejde zastavit:

- 14.10 generální stávka a první provolávání samostatnosti v Českých zemích.
- 16. 10. císař Karel nabízí federaci „národů říše“, ale je pozdě.
- 28. 10. v Praze Národní výbor přebírá úřady a vyhlašuje československý stát.
- 29. 10. v Záhřebu vzniká Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů. Možná ho znáte jako Jugoslávii.
- 31. 10. v Budapešti Asterová revoluce svrhne starý režim a Uhry vypoví unii.

Na ulicích všude po říši mizí dvouhlaví orlové z poštovních schránek, radnice přepisují razítka, dráhy a sklady si přebírají nové úřady; zprávy jedou rychleji než rozkazy a „k. u. k.“ se během pár dní promění v mozaiku národních států.

To je fakticky konec války.

I proto 3. 11. 1918 ve Ville Giusti (u Padovy) Rakousko-Uhersko podepisuje příměří s Itálií.

Teď přijde demobilizace, vyklizení front a konec společné armády. O osm dní později se Karel nevzdává trůnu, ale „zříká se účasti na vládě“. 12. 11. se ve Vídni vyhlašuje republika Německé Rakousko.

V kasárnách se rozdávají propouštěcí listy, doma se vaří poslední válečný oběd a v kancelářích se z „c. a k.“ přes noc stává „státní“, jen už ne společný stát.

Habsburská říše končí bez korunovace a bez fanfár, jako účet v restauraci, který po čtyřech letech není z čeho zaplatit.

4. Faktor - Nacionalismus 🔥

Než si řekneme, jak dopadly jednotlivé národy, musíme pochopit, odkud se vzaly. Nacionalismus v monarchii totiž nebyl jen o národním cítění, ale stroj na práva.

Každý národ totiž od Vídně chtěl, aby pro něj byla vytvořena speciální škola, úřad, jazyk povelů nebo byl zahrnut do sčítání lidu.

Národ se každý den „dělá“ v učebně, kanceláři a na nádraží, kde se určí, v jakém jazyce podáte žádost, koupíte jízdenku nebo složíte přísahu, a z praktické výhody se stane politické právo. A čím víc je ta síť hustší, tím víc proměňuje kulturní rozdíl v nárok na podíl na moci.

Bez včasné federální přestavby se proměnil každý takový detail v ultimátum. Řešilo se, co je v daném návrhu pro „nás“, a co pro „ně“. Parlament se tříštil, armádní reforma se zasekla, kompromis ztrácel legitimitu.

A to je přímá příčina rozpadu říše. Ve válce se z těchto každodenních sporů stala veta, která rozpojila loajalitu k centru a dala národním elitám rámec, proč a jak odejít ze státu pryč a založit si vlastní entitu, kde budou moci vládnout, vymýšlet a vymáhat vlastní pravidla.

Mimochodem, vždycky když se zmíní nacionalismus, vybavím si tenhle obraz.

A nešlo jen o každodennost, ale také o ekonomiku.

Hospodářský nacionalismus rozřízl jednotný trh na soutěžící tábory: „naše“ banky, „naše“ zakázky, „naše“ obchody atd. Transfery napříč říší začaly vypadat jako křivdy. Dualistické handly živily pocit, že „platíme na druhé“.

Ve válce, když se rozpadly dodávky a přišly příděly, tyto sítě posloužily jako infrastruktura odchodu. Jinými slovy národní výbory převzaly dráhy, zásoby i úřady a s Wilsonovým jazykem získaly i legitimitu.

I proto se Rakousko-Uhersko v roce 1918 rozpadlo. Nacionalismus dodal motiv, organizaci i plán, zatímco válka vypnula výhody velkého společného trhu.

Takže, proč se to rozpadlo?

Protože z kompromisu se stalo veto. Dualismus proměnil každý rozpočet a clo v rukojmí Vídně a Budapešti. A protože masová politika neměla nosnou architekturu pro nové jazyky a nové voliče.

V Rakousku z toho byly obstrukce, v Uhrách oligarchická brzda a maďarizace. A protože jednotný trh fungoval na nerovnostech (průmyslové jádro na západě vs. chudý východ) a na třech právních režimech (Rakousko–Uhry–Bosna), takže i razítko a jízdní řád byly politikum.

A byť společná armáda byla loajální, byla roky podfinancovaná a reformy zůstaly zablokované na politické úrovní.

No a nakonec protože totální válka rozbila logistiku, vyhladověla loajalitu obyvatelstva a dala národním radám mezinárodní krytí (Wilson). To stát rozežraný zevnitř nacionalismem definitivně položilo.

Poučením do dnešních dní pro nás může být, že kultura a ekonomika samy stát neudrží. Speciálně když ztratí schopnost dělat rychlá a legitimní rozhodnutí.

Vídeň kolem 1900 mohla být začátkem federace. S včasným a rovnocenným přizváním Slovanů k moci a s jasným společným centrem schopným řídit masový věk.

Místo toho přišla opožděná nabídka federalizace a nekonečné veto. Celé je to vlastně ne kronika „žaláře národů“, ale příběh promarněné přestavby jedné říše.

Jak už jsem psal, Habsburská monarchie v míru unesla svou rozmanitost díky kompromisům a velkému trhu. Jenže ve válce se tatáž mechanika změnila v brzdu.

Moderní ekonomika bez sdílené a efektivní politické páky je křehká věc. Celé to je paradox říše Habsburků.

Na jedné straně tu máte sebevědomou kulturu a solidní ekonomický i diplomatický výkon impéria, ale na té druhé tu není žádná konstrukce, která by stát udržela pohromadě v éře nacionalismu a totální průmyslové války.

A jaká byla cena rozpadu v praxi?

Během pár měsíců se z jednoho trhu stane sedm. Díky tomu přes noc vzniknou hranice a cla a vagony nejen s oblím stojí na nových hraničních přechodech a jednotlivá cla je potřeba přepsat. Hodně rychle.

Klíčový přístav Terst připadne Itálii, o Rijeku se vedou spory, takže podniky v Praze, Brně i Budapešti najednou nemají samozřejmý přístav pro export.

Rakouské koruny se v nástupnických státech přerazítkovávají a následně rozcházejí, banky a pojišťovny řeší pohledávky „na druhé straně“.

Rakousko padá do inflace a topí se v dluzích. Nové státy shánějí devizy a učí se vyjednávat bilaterální dohody místo vnitroříšních pokynů.

To, co dřív držely jízdní řády a celní unie, se po roce 1918 teprve bolestně nahrazuje politikou a novými institucemi.

Co z mocnářství přežilo rozpad a nové sáty používaly dál?

Dalo by se říct, že právo a úřady. Třeba obecný občanský zákoník ABGB (1811) zůstal v českých zemích v platnosti až do roku 1950.

Kromě toho katastr, notářská síť, městské správy i poštovní/železniční standardy běžely dál pod novými hlavičkami. Železniční rozchod, tarify a zvyklosti se nepřepisují přes noc, stejně jako účetnictví bank a pojistných domů.

Fungující univerzity a školství dodaly nástupnickým státům, včetně Československa, úředníky, inženýry i soudce. Habsburská architektura byla politicky pryč, ale její administrativní kostra ještě desítky let nesla na svých bedrech každodenní život státu.

Nostalgie zmizela, všichni se s pádem Rakouska smířili a šli dál. Snaha obnovit podunajskou monarchii kromě pár skalních monarchistů nenapadla nikoho jako reálnou možnost.

A co si přečíst víc než vlákno?

Jestli vás tohle bavilo, doporučím vám nějaké knížky.

Alan Sked - Úpadek a pád Habsburské říše. Myslím, že na překladu se podílel i @maaarty1965?

Je to klasická polemická syntéza o tom, jak a proč se Rakousko rozpadlo. Hodně čtivé, Sked napsal i velkou knížku o Metternichovi.

V antikvariátu to stojí pár stovek - muj-antikvariat.cz/hledani?q=alan…

Jestli vás zajímá, jak fungovalo samospráva na úrovni obce, okresu a země, napsal o tom skvělou knížku profesor Hlavačka.

Ke každodennosti za války je pak dobrá knížka Život na příděl, která přišla před lety v NLN.

Jestli vás zajímá nacionalismus nebo soužití Čechů s Němci, bude vás bavit knížka Němci v Praze, která to řeší na úrovni města.

Hospodářští historikové Jančík a Kubů pak věnovali celou publikaci hospodářskému nacionalismu.

Jestli vás nezajímá rozpad, ale vznik a vzestup Habsburské monarchie, doporučuju knížku R.J.W. Evanse Vznik habsburské monarchie.

Vysvětlí vám jak říše vznikala, budovala svoje instituce atd.

Opět, v antikvariátu to jde sehnat za pár stovek a je to zajímavé - muj-antikvariat.cz/hledani?q=vzni…

@maaarty1965 Nejlepší knížka o rozpoutání první světové války se pak jmenuje Náměsíčníci a napsal ji australský historik Christopher Clark.

K celému tématu je třeba i parádní, ani ne hodinová, přednáška v jeho podání na YouTube -

@maaarty1965 Margaret MacMillan pak napsala knížku o mírové konferenci v paříži v roce 1919 s názvem Mírotvorci.

Ta byla tak poutavá, že se z toho dokonce natočil celovečerní film/dokument.

Vřele doporučuju:

Jak už jsem psal, Rakousko k ropzadu odsouzeno nebylo. Ale válka naplno odhalila slabiny jeho politického systému.

JA ukázalo se, že moderní kultura a solidní ekonomika nestačí, když stát neumí rychle a věrohodně rozhodovat. Logistika se rozpadla, legitimita vyhladověla a nacionalismy dostaly plán i krytí.

Jestli vás to bavilo, dejte mi lajk a follow. Budu rád 🙏

No a kdo to dočetl až sem, navhrněte mi klidně další téma na nějaké historické vlákno 👀

Piplám se s tím dvě hodiny a pak mi vypadne slovo v první větě.