Thread by @andrewofpolesia

Přemýšlel jsem, jak dál. Možná to bude trochu patos (bez toho to nejde, promiňte).

Nebudu říkat, že je to teď psychicky úplně jednoduchý, koneckonců, sami to z mého vyjadřování asi chápete.

Řeknu je pár věcí, které mám na srdci a tím to celé uzavřu.

1) Od začátku Majdanu píšu a konstantě mluvím o podpoře Ukrajiny. Roky vystupuju proti Lukašenkovu režimu. 11 let jsem v Bělorusku nebyl a vím, že pokud se za mého života režim nezmění, tak se tam už nikdy nepodívám.

Ne, že by mě to nějak zvlášť mrzelo, nikdo mě tam už stejně nečeká (mrzí mě jen, že jsem nemohl na pohřeb ani jednoho ze svých prarodičů).

Podporoval jsem a podporuju demokratické změny v mé rodné zemi. A bohužel vím, že změna teď není možná.

2) Podobných případů, jako jsem já, jsou tisíce. Lidé, kteří utekli v posledních letech. Svobodomyslní Bělorusové, kteří by byli zmrzačení nebo mrtví (jen kvůli svému politickému názoru).

Bohužel dva režimy rozpoutaly válku (v Kremlu a Minsku).

A odnesou to lidé z mé rodné země tam, ale i tady.

Nejsem slepý, ani hluchý. Chodí mi od Bělorusů zprávy, sleduju zprávy z Polska. Nic hezkého to není.

3) To mě na tom mrzí nejvíc. Ne za sebe. Na mě byste vlastně ani nepoznali, že jsem se tu nenarodil.

Mohl jsem se zříct svého původu, předstírat, že jsem někým jiným. Ale nejsem. Narozením jsem Bělorus, byť je pro mě skutečným domovem Česko, kde jsem prožil většinu svého života.

Jenže jsou Bělorusové, na kterých to poznáte. Protože se tak rychle neintegrovali.

Nepotkal jsem tu Bělorusy, kteří by podporovali válku. Ani jednoho. Jenže nálada ve společnosti se mění. A já se obavám, že i tito lidé mohou být smetení něčím, co tu někteří (možná nevědomky) živí.

Lidé se ptají: “a jak poznat, kdo je proti válce?”

Já nevím. Ale hrajeme si tu na Západ. A na Západě, narozdíl od východu, vládne zákon.

Ne lidové soudy. Ne domněnky. Ne pocity. Zákon. Jen dle zákona lze rozhodnout o vině nebo o trestu.

Když zákon dáme stranou a paušálně hodíme všechny do jednoho pytle, opravdu budeme Západem?

4) Čímž se dostávám zpátky k sobě.

Já se ke své národnosti přihlásil a hlásím se k ní i v (pro mě) nejnáročnějších okamžicích svého života.

Nestál jsem o to, abych byl vidět. Nikdy mě nenapadlo, že se situace vyvine tak, tak se vyvíjí teď.

Jenže se stalo. A já mám dvě možnosti. Buď se naprosto stáhnu, anebo budu pokračovat v tom, co dělám.

Se všemi riziky, která to přináší.

Pokud se na Ukrajině začne vraždit masověji než teď, vím, že nálada bude mnohem radikálnější.

Nicméně jsem se rozhodl pokračovat.

Vím, že kvůli svému původu se můžu dostat do fyzických problémů (jako se to děje právě třeba v Polsku).

Tohle ale není žádný akt hrdinství. Zkratka jsem přesvědčen, že je lepší udělat morálně správné rozhodnutí a mít čisté svědomí, než jít jednodušší cestou a všeho nechat.

A vím, že to pro mě může mít špatné následky.

Nechám na svědomí každého z vás, jak budete k Bělorusům a Rusům přistupovat. Je to Vaše volba.

Já tu svoji udělal.