Do 60. let 20. století neměly USA dostatek zdravotnických záchranářů. Ti, co přijížděli k nehodám, navíc neměli dostatečné vzdělání a zkušenosti. Lidé zbytečně trpěli a umírali při nehodách. Až rakouský žid českého původu a skupina Afroameričanů situaci změnila. #sobotnivlaknoUSA
V r.1966 americká Akademie věd vyhodnotila, že systém rychlé zdravotnické pomoci je v děsivém stavu. Jen v r.1965 52 milionů zranění při nehodách zabilo 107 tisíc Američanů, dočasně zmrzačilo 10 milionů a natrvalo poškodilo zdraví 400 tisícům. Škody dosahovaly 18 miliard dolarů.
Když lidé při nehodách zavolali o pomoc, přijeli funebráci s pohřebním vozem, v něm nosítka. Nebo přijeli policisté, bez znalostí, jinde třeba dobrovolní hasiči. Ale většinou nemohli poskytnout víc, než odvoz do nemocnice. A tak lidé zbytečně umírali nebo končili zmrzačení.
V Pittsburghu tehdy pracoval rakouský žid českého původu Peter Safar, „autor“ kardiopulmonární resuscitace. V r.1966 mu na následky astmatického záchvatu zemřela dcera, protože jí neměl kdo poskytnout zdravotní péči při převozu do nemocnice. A tak Safar přišel s řešením.
Nejprve navrhl, jak by měla vypadat moderní sanitka a její vybavení. A následně dal dohromady první ucelený výcvikový kurz pro zdravotnické záchranáře. Věděl totiž, že tu práci nemůže vykonávat ledasjaký lékař nebo zdravotní sestra. Potřeboval nový typ lékařského profesionála.
Safar chtěl obyčejné lidi, protože jen tak šlo nápad reprodukovat ve městech po celých USA. Jako první frekventanti tak začali kurz navštěvovat Afroameričané z místní organizace Freedom House, která rozvážela zeleninu chudým černochům ve vyloučené oblasti s názvem Hill District.
Dobrovolníci z Freedom House původně zamýšleli, že začnou černochy z vyloučených oblastí vozit do nemocnic na prohlídky. Ale během osmiměsíčního kurzu se naučili řešit infarkty, záchvaty, porody, či dušení. K prvním případům vyjeli během protestů po atentátu na MLK v r.1968.
Safar získal pro Freedom House Ambulance federální grant, pracoval pak jako poradce pro rozvoj rychlé zdravotnické pomoci v Bílém domě. A vedení sanitek přenechal doktorce Nancy Caroline, která ještě zvedla profesionální úroveň služby a následně řídila i službu městských sanitek.
Program pro černošské záchranáře fungoval do roku 1975. Podle údajů z r.1972 byli záchranáři z Freedom House schopni správně ošetřit pacienty v 89 % případů. Naopak policie a dobrovolníci pouze v 38 %, resp. 13 %. K r. 1972 měla služba 35 členů, vyjela k 7 tisícům případů ročně.
Služba fungovala v různých čtvrtích, i bělošských. Někteří bělošští pacienti se nechtěli nechat ošetřit a celkově důvěra v lékařskou péči „na ulici“ a ještě od černochů nebyla příliš vysoká. Ale lékaři a sestry rychle pochopili přínos, sestry dokonce začaly jezdit na vyjížďky.
V jednom případě dokonce jeden z černošských záchranářů, John Moon, musel intubovat pacienta – což se nejspíš nikdy do té doby takto venku, na ulici, mimo nemocnici (kromě bojišť) nedělalo. Doktor na příjmu byl ze schopnosti Moona paf a černošským sanitkám případ dodal kredit.
Město nakonec službu poskytovanou Freedom House zrušilo a včlenilo do vlastní služby. Řada lidí, kteří se podíleli na programu Freedom House následně uspěla v politice, u policie a hasičů. Získali lékařské vzdělání, doktoráty. A služba posloužila jako vzor ostatním městům.
O vysídlení sto tisíc japonských Američanů do sběrných táborů po Pearl Harboru víte. Ale věděli jste, že za armádu pak v segregovaném pluku bojovalo 10 tisíc japonských Američanů? Získali rekordní počet ocenění, zvítězili v jedné z nejtvrdších evropských bitev. #sobotnivlaknoUSA
Pluk s označením 442nd Regimental Combat Team vznikl v únoru 1943. Tvořili jej japonští Američané 2. generace, ale velitelem a nejvyššími důstojníky byli běloši. Dvě třetiny vojáků pocházely z Havaje (ta nebyla státem). V pluku byli dělostřelci, pěchota i kapela a zdravotníci.
Připravovali se v Camp Shelby v Mississippi, v té době v Evropě působil Stý pěchotní prapor, segregovaná jednotka japonských Američanů. Pluk byl po výcviku přesunut do Itálie a v srpnu 1944 byl k němu připojen právě Stý prapor. Jejich heslem se stalo Go for Broke, Riskuj všechno.
Šlo o nejintenzivnější vyšetřování v dějinách amerického padělatelství, tajná služba Muže č. 880 hledala více než 10 let. Ale když nakonec agenti tajemného padělatele dopadli, nestačili se divit. Emerich Jeuttner se před nimi neskrýval a bylo mu 73 let. #sobotnivlaknoUSA
Juettner emigroval do USA z Rakouska v r.1890 ve 13 letech a New Yorkem se pak protloukal jako pozlacovač rámů a údržbář. Taky navrhl foťák a žaluzie, ale patenty nikdo nekoupil. V r.1937 mu však zemřela žena a on se v 61 letech uprostřed hospodářské krize ocitl sám, na mizině.
Juettner začal sbírat haraburdí a veteš po městě. Ale nakonec se rozhodl pro padělání. Vyfotil jednodolarovou bankovku, podobu bankovky převedl na zinkovou destičku a detaily designu dokreslil ručně. Na ruční tiskárně pak podomácku začal tisknout padělky jednodolarových bankovek.
Jméno Lewis Hine si asi vybavíte díky ikonickým fotkám dělníků na stavbě Empire State Building. Ale Hine už byl v té době slavný díky něčemu jinému: fotografiím dětských dělníků, mnohdy imigrantů, i těch českých. Na pár z nich se podívejte v dnešním krátkém #sobotnivlaknoUSA
Děti českých imigrantských rodin zachytil třeba při práci na řepných polích v Michiganu (první foto) nebo na bavlníkových polích v Texasu (druhé, třetí a čtvrté foto).
Pořídil fotografie dětí pracujících v konzervárnách, kde se noži nešetřilo, viz fotografie devítileté Minnie z roku 1911 (první foto) a Ralpha (druhé foto).
15.1.1919 se v Bostonu rozlilo téměř 9 milionů litrů melasy, které se valily ulicemi 4,5m vlnou rychlostí přes 50 km/h. Incident si vyžádal 21 mrtvých a 150 zraněných, kteří uvízli v tuhnoucím sirupu nebo je zranily padající budovy. Melasa byla cítit ještě roky. #sobotnivlaknoUSA
1. světová si vyžádala zvýšenou výrobu průmysl. alkoholu, vyráběného z karibské melasy, hlavně na výrobu dynamitu a dalších výbušnin. Firma United States Industrial Alcohol si na severu Bostonu v r. 1915 postavila 15m nádrž na melasy, ale s kvalitou nádrže si starosti nedělala.
Ocel, z níž nádrž vyrobili, obsahovala málo manganu a při teplotách pod 15°C se stala křehkou. Nádrž opakovaně skřípala, melasa z ní stále vytékala. Na nýty byl přílišný tlak. Viditelné díry a stížnosti firma ignorovala. Katastrofa přišla poté, co nádrž čerstvě naplnili po okraj.
Nevlastní rodina ji využívala jako služku, příbuzný rodiny ji znásilnil, v 17 otěhotněla. Obvinili ji ze slabomyslnosti, zavřeli do ústavu, kde ji sterilizovali a Nejvyšší soud USA tuto sterilizaci posvětil. Dnešní děsivé #sobotnivlaknoUSA je o Carrie Buck a případu Buck v Bell.
Carrie Buck se narodila r.1906, matka ji vychovávala sama. Carrie trávila spoustu času na ulici. Toho si všimla rodina Dobbsových a požádala soud o opatrovnictví čtyřleté holčičky. Carrie začala chodit do školy, známky měla solidní, ale po 6. třídě ji Dobbsovi ze školy stáhli.
Carrie u Dobbsových pracovala, ti ji pronajímali do dalších rodin. Ve 14 letech shledal soud matku Carrie slabomyslnou: kvůli obviněním z prostituce, žádnému zaměstnání a příjmům ji soudce označil za slabomyslnou a svěřil ji do péče Kolonie pro slabomyslné a epileptiky.
Dnešní krátké #sobotnivlaknoUSA vám ukáže, jak a proč v 50. letech v USA ve velkém zakazovali komiksy. Batman a Robin prý byli homosexuálové a Wonder Woman lesbička, jiné komiksy měly být příliš násilné a krvavé, nebo podporovaly mezirasové vztahy. Zkrátka nastala morální panika.
Období 1938 – kdy se objevil Superman a superhrdinové – až 1950 je považováno za zlatou éru komiksů. Komiksy byly všude a psali je lidé, kteří do standardního knižního průmyslu měli omezený přístup. V r. 1948 se prodalo 80-100 milionů komiksů měsíčně se ziskem 72 milionů dolarů.
Ale cenová a fyzická dostupnost komiksů dětskému publiku začala vadit některým církvím a rodinným skupinám (připomíná vám to něco?). Hlavně když se vývoj komiksů vydal směrem k hororu a na oblibě získávaly brutální komiksy jako Tales from the Crypt nebo Grim Fairy Tale.