Thread by @postbluecz

Tak zkusíme aktuální téma, tedy vyšetřování trestných činů.

Jedním z nejdůležitějších momentů ve vyšetřování je, když se pachatel (nebo domělý pachatel) k činu přizná. Člověk si řekne, že pak je všechno jasné, protože kdo by se přiznával k něčemu, co neudělal, že?

Jenže i přesto, že se nám to zdá divné, tak se to děje. A nejde jenom o případy, kdy na sebe berete vinu jiného vědomě. Na začátku 90. let se v New Yorku tehdy 16letý Huwe Burton přiznal k vraždě své matky, za kterou byl odsouzen na doživotí.

Burton čin nespáchal a o jeho očištění se snažily nejrůznější organizace více než deset let. Žádný důkaz nikdy nestačil, jeho původní doznání přebilo všechno. To se otočilo, když se do případu vložil psycholog Saul Kassin, expert na výslechy.

Burton byl nakonec po třech dekádách ve vězení osvobozen, a i když se v USA poslední dobou otevírala spousta případů hlavně kvůli DNA důkazům, tohle byl první rozsudek, který byl zvrácen na základě rozboru výslechu.

Proč se ale lidé přiznávají k něčemu, co neudělali, i když jsou si vědomi, že to pro ně může mít fatální důsledky?

Když v roce 1812 zmizel Russel Colvin z rodinné farmy ve Vermontu, na jeho švagry padlo podezření, že ho zavraždili. Nebylo žádným tajemstvím, že svěho švagra neměli nijak v lásce. I když se obecně šuškalo, že Russel byl zavražděn, celých 7 let se nic nedělo.

Jednoho dne ovšem přišel Russelův otec s tím, že se mu jeho syn zjevil ve snu a řekl mu, že byl zavražděn. Také mu prozradil, kde se ukrývají jeho ostatky. Kdo ho zavraždil, to ovšem neřekl.

Na označeném místě byly nalezeny nějaké osobní věci, ale žádné lidské ostatky. Russelova žena ony věci označila za manželovy a Russel byl prohlášen za mrtvého.

Ona k tomu měla docela dobrý důvod. Její dítě se narodilo v době, kdy Russel už nemohl být otcem, a protože dítě zrozené v manželství bylo vždy manželské, nemohl se k němu jeho skutečný otec přiznat. Russel nebyl, tak co.

Po nějaké době vypukl na jejich farmě požár, při kterém shořela stodola. A na jiném místě jejich farmy vyhrabali psi nějaké kosti, které místní lékaři prohlásili za lidské.

Místní šuškanda tak začala sestavovat pravděpodobný scénář. Bratři Russela zabili, pohřbili ho do pole, pak ho z nějakého důvodu přesunuli do stodoly, a po několika letech na místo, kde je našli psi.

Byla to sice šuškanda, ale stačila k uvěznění Jesseho a vydání zatykače na Stephena, který se mezitím přestěhoval do New Yorku. Stephen sdílel celu s jakýmsi Silasem Merillem, který záhy oznámil vyšetřovatelům, že se Stephen po návštěvě svého otce k činu přiznal.

Toto svědectví Merill vyměnil za své osvobození. Jesse najednou čelil trestu smrti.

Aby měl alespoň nějakou šanci, Jesse se k činu přiznal. Vyvinil svého otce a většinu viny přenesl na svého bratra, protože předpokládal, že ten je v NY mimo dosah Vermontského práva.

Jenže Stephen se po telefonátu vyšetřovatele dobrovolně vrátil domů, aby očistil své jméno. Jesse vzal své přiznání zpět s vysvětlením, že se snažil zachránit sebe a svého otce. Což ovšem ve věci žaloby jen podtrhovalo jeho vinu.

V následujících dnech si nejrůznější svědkové začali velmi přesně rozpomínat (po 7 letech), jak bratři Russelovi vyhrožovali smrtí, a jak po jeho zmizení naznačovali, že je mrtvý.

Ve světle těchto událostí se přiznal i Stephen.

Zvolil ovšem jinou strategii - tvrdil, že Russela zabili v sebeobraně, což by mohlo zmírnit trest smrti.

Mezitím byla kost, kterou našel pes jako důkaz jejich činu porovnána s jinou kostí, která pocházela z amputované lidské nohy. Tyto kosti byly tak rozdílné, že lékaři opravili svůj předchozí verdikt. To už ale nikoho nezajímalo.

Jenom připomínám, že kdyby nebylo té kosti, bratři by nebyli nikdy obviněni, Merell by neměl možnost je falešně obvinit a oni by se nedoznali k něčemu, co neudělali.

Jenže to všechno bylo jedno, protože se přiznali.

Naštěstí o podobných případech tehdy podrobně informovali novináři. Jeden článek vyšel 26. 11. 1819 v New York Evening Post, který popisoval, jak vrazi došli spravedlnosti pomocí božího zásahu.

Mluvilo se o snu Russelova otce.

Tento článek kdosi četl nahlas v lobby jednoho newyorkského hotelu, kde to slyšel cestovatel z New Jersey, jistý Tabor Chadwick.

Chadwick shodou okolností znal člověka, který si říkal Russel Colvin, který často mluvil o Vermontu a posledních pár let pracoval na farmě v New Jersey. Okamžitě napsal dva dopisy, které adresoval do Evening Postu a do Vermontu.

Ve Vermontu nenašel jeho dopis žádnou odezvu, ale Evening Post jej 6. 12. 1819 publikoval. Tam si ho přečetl jistý James Whelpey, vermontský rodák. Ten neváhal a vydal se do New Jersey, kde našel živého Russela, který se ovšem odmítal vrátit zpět.

Stephenova poprava byla naplánována na 28. 1. 1820, takže nezbývalo mnoho času. Whelpley tedy angažoval jistou mladou dámu, která Russela přemluvila, aby ji doprovodil do New Yorku, kde ho promptně opustila.

Whelpley poté vysvětlil Russelovi, že všechny lodě jsou pryč, a zpět do New Jersey bude muset po zemi. Vmanipuloval ho tedy do dostavníku, který směřoval do Vermontu.

Do Manchesteru ve Vermontu dorazili 22. 12. 1819, kde byli přivítání zvědavým davem. Zvěsti o Russelově smrti byly - zdá se - poněkud přehnané.

Jesse a Stephen měli v podstatě neuvěřitelné štěstí, ale co Huwe Burton?

Jeho přiznání mělo takovou váhu, že i když policisté chytili souseda, násilnického recidivistu, za volantem ukradeného auta jeho matky, vůbec se nezabývali možnou spojitostí. Huwe se přece přiznal.

Pochybnosti z vědeckých kruhů o přiznáních pochází již roku 1908, ale seriózně se jimi někdo zabývá až od osmdesátých let minulého století, právě ve spojitosti s DNA důkazy.

Saula Kassina to rozhodně nepřekvapilo. Po létech strávených studiem policejních výslechů se začal zabývat tím, jak moc byla přiznání důvěryhodná. Výslechy mu totiž připomínaly experimenty Stanleyho Milgrama z roku 1963.

Stanley Milgram provedl na Yaleově univerzitě pokus, ve kterém byli dobrovolníci postaveni do role učitele, který klade otázky žákovi. Žák je ve vedlejší místnosti, přivázán ke křeslu a na rukou má elektrody. Učitel má u sebe ovládací panel s 30 přepínači označenými 15 - 450 V.

Tyto přepínače dávaly žákovi elektrický šok ve stanovené hodnotě. Experiment měl údajně sledovat vliv trestu na učení. Po každé špatné odpovědi měl učitel použít přepínač o vyšší hodnotě.

Při 300 V žák zakopal na společnou zeď, při 315 V znovu a od té doby již nereagoval. Učiteli bylo opakováno, že žádná odpověď je špatná odpověď a přesně vybranými frázemi byli nabádáni k pokračování.

Skutečným cílem experimentu bylo ověření, jak daleko jsou lidé ochotni zajít ve své poslušnosti k autoritě.

Elektrické šoky byly pouze simulované, ale "učitelé" to nevěděli.

Až do konce došlo 65 % respondentů.

Tento experiment byl mnohokrát opakován v různých podmínkách. Zajímavé bylo, že když "žáci" nevydávali žádné zvuky, na 450 V došli úplně všichni. Nebo že když se experimentu účastnily pouze ženy, došlo do konce také 65 % účastnic.

Asi nejzajímavější výsledky byly, když "učitel" dostává příkazy jen přes telefon (21 %), když příkazy dává obyčejný člověk (20 %), nebo když jsou při experimentu přítomni dva vědci a jeden z nich se při 150 V vzbouří (10 %).

Pokud si měl "učitel" možnost zvolit sám sílu šoku, na 450 V se dostalo jenom 2,5 % respondentů.

Celkově se těchto experimentů zúčastnilo asi 3000 lidí a zajímavé je, že se z výsledků zdá, že procento žen ochotných pokračovat je vyšší než procento mužů, rozdíl ovšem není statisticky významný.

V USA se od roku 1962 používá tzv. Reidova výslechová technika. John Reid byl detektiv z Chicaga a expertní operátor detektoru lži. Jeho tréninkový manuál vypadá jako Milgramův pokus.

Vyslýchající nejprve zhodnotí vyslýchaného a tipne si, jestli mluví pravdu. Pokud ne, začne s druhou fází, formálním výslechem. Vyslýchaného neustále obviňuje a nedbá na jakékoliv popírání. Mezitím nabízí porozumění, banalizuje morální rozměr zločinu a připravuje cestu k doznání.

Tato fáze psychologického nátlaku právě Kassinovi připomněla Milgramův experiment. Přemýšlel, jestli tato technika nemůže vést k falešným doznáním.

Aby to zjistil, uspořádal roku 1990 experiment se studenty. Dal jim k přepsání velmi rychle diktovaný text a řekl jim, že program, ve kterém píšou, má chybu - při stlačení klávesy ALT spadne.

Ve skutečnosti byl ten program nastaven tak, že program padal zcela náhodně.

A ne, nebyl to MS Word.

Experimentátor poté začal obviňovat studenty z toho, že zmáčkli Alt, a tím způsobili pád programu.

Nejdřív se k tomu nikdo nepřiznal, ale Kassin začal přidávat další techniky, které používají policisté při výsleších. V USA totiž (a to je zajímavé) může policista při výslechu lhát. To přirozeně vede k zajímavým výsledkům.

Roku 1988 přišel teenager z Long Islandu do kuchyně, kde místo snídaně našel na zemi ubodané rodiče. Detektivům přišlo, že dostatečně nesmutní, proto ho začali podezřívat. Po hodinách bezvýsledných výslechů detektiv řekl, že se jeho otec v nemocnici probral a označil ho za vraha.

Pravda byla, že jeho otec zemřel, aniž by nabyl vědomí. Tankleff se nicméně v šoku přiznal. Na osvobození čekal ve vězení 19 let.

Kassin tedy vyrobil svědky, kteří studentům tvrdili, že je viděli zmáčknout ALT. Co myslíte, přiznali se?

Jasně, že ano. Někteří si to dokonce sami sobě vysvětlili tak důkladně (musel jsem to zmáčknout omylem), že odmítali uvěřit, když se dozvěděli pravdu.

Další policejní technikou je to, že detektiv sice nelže o důkazech, které má, ale tvrdí, že přijde něco, co vinu nade vší pochyby dokáže.

Někteří lidé se v takové situaci přiznají, protože věří, že je tyto důkazy očistí. Studentský experiment to beze zbytku potvrdil. Lidé se prostě přiznávají, aby se dostali ze stresující situace.

Víra, kterou lidé implicitně chovají v justiční systém, je obdivuhodná. I když evidentně neopodstatněná.

Studentské experimenty se samozřejmě nedají srovnat se zkušenými vyšetřovateli. Kassin tedy najal skupinu vězňů a požádal je o nahrání jejich přiznání na video.

Polovina mluvila pravdu a druhá polovina se přiznávala k zločinům někoho jiného. Ukázal tato videa studentům i zkušeným vyšetřovatelům.

Ani jedna skupina si nevedla nijak zvlášť dobře - trefili se asi v polovině případů (překvapivě). Vtipně ovšem bylo, že o trochu lépe si vedla skupina studentů. Policisté si ale byli svými výsledky jistější.

To není úplně dobrá kombinace - policejní výcvik jim zhoršuje pozorovací schopnosti a zároveň zvyšuje sebevědomí.

To asi není až tak velké překvapení, ale to přiznání ničí ostatní důkazy. Policisté někdy až komicky překrucují důkazy, aby odpovídaly přiznání - například že bakteriální degradace způsobila změnu krevní skupiny B obviněného na A, která se našla na místě činu.

Ve většině případů ale soudy prostě ignorovaly důkazy ve prospěch obžalovaného, stejně jako v případě bratrů Jesseho a Stephena Boornových na počátku 19. století.

I tento fakt naznačuje, že to nejsou politováníhodné přešlapy, ale systémový problém. Reidova vyšetřovací metoda je i v USA pomalu na ústupu. V UK se jí zbavili už před více než 20 lety a i další země dnes přechází na modernější techniky, které by neměly být tak problémové.

Nicméně stále platí, že nezávislost justice a policie je jedním z naprosto základních předpokladů právního státu. Policie je logicky hodnocena za vyšetření trestných činů a spravedlnost je v rukou justice. Policie tedy principiálně nemůže být důvěryhodná.

Což sice vypadá jako poučení, ale není. Protože lidé jsou nepoučitelní :)

Jaké poučení jste si z toho vzali vy?

@threadreaderapp unroll

Celý thread zde, pokud vám nejde rozbalit: threadreaderapp.com/thread/1156927…