Tento příběh mě provázel měsíce. Osudy namibijských dětí, které v roce 1985 přijalo Československo, jsou neuvěřitelné. Milovaly pohádky, Vánoce, lyžovaly - staly se z nich Češi. Po 6 letech přišel zlom. Musely se vrátit do Afriky. (vlákno) 
Africké mentalitě nerozuměly, chybělo jim Česko. Mnoho z nich uteklo z domu, další mají dodnes psychické problémy. Příběh Ndeshi je šťastnější: Aby si v Namibii udržela češtinu, dokola si četla Špalíček pohádek. V roce 1997 se jí splnil sen. A do milovaného Česka se vrátila.
Ndeshi stále ráda vzpomíná na příjezd do zasněžené ČSSR: „Mysleli jsme si, že to je cukr. Někteří ho brali do sáčků, že si ho vezmou s sebou. Ale on byl studený. Divili jsme se, jak to, že ti běloši tady mají studený cukr. Ochutnávali jsme ho. No a on to opravdu cukr nebyl.“
Většina z dětské skupiny ale zůstává v Namibii. S dojetím vzpomínají na Česko, stále slaví české Vánoce, čtou knihy z dětství, dívají se na pohádky, pravidelně se scházejí a snaží se nezapomenout ten exotický jazyk bělochů, který se v 80. letech učili. Mnozí sní o návratu domů.
V grafice podrobně popisuju jejich příběh, včetně těžko uvěřitelných detailů. Třeba jak český velvyslanec Pavel Vošalík s prezidentem Namibie v obýváku jeho rezidence sledoval v češtině pohádku Šíleně smutná princezna. Enjoy.➡️zpravy.aktualne.cz/zahranici/pohn…
• • •
Missing some Tweet in this thread? You can try to
force a refresh
