Nejde už o hromadu různých kousků textu v poznámce, která se jmenuje jako klíčové slovo. Jde o síť myšlenek, které spolu různým způsobem souvisejí a nutí mě přemýšlet. Jejich vytváření trvá, ale stejně tak trvá, aby člověk něco vůbec věděl.
Na obrázku vidíte přes 100.000 slov ve více než 1.000 poznámkách. Na zpracování ale čeká ještě 1,7 milionu slov různých výpisků, takže jsem sotva na 6 % toho, co jsem za posledních několik let četl. Toho, o čem bych si mohl myslet, že vím.
Teda, já to někde uvnitř sebe "vím". Četba kalibruje intuici. Ale vědět něco vědomě je složitější, takže dokud myšlenka neskončí v Zettelkasten nebo není použita v praxi, tak se snažím myslet si, že vlastně nevím, protože jsem o ní nepřemýšlel tak důkladně, jak bych měl.
Pokud hledáte způsob, jak si zapamatovat všechno, co si zapamatovat chcete, jak tomu dát řád, jak lépe přemýšlet a jak být kreativnější minimálně pokud jde o nové nápady, zkuste tento článek.
• • •
Missing some Tweet in this thread? You can try to
force a refresh
Část diskutujících má na validitu současných odborů podobný názor jako na validitu současného feminismu:
"Kdysi šlo o užitečná hnutí, ale dnes už jde o škodlivý/nebezpečný přežitek."
Tak se dnes na tento přístup podíváme trochu hlouběji z pohledu mentálních zkreslení. ->
Jde o kombinaci pěti mentálních zkreslení:
• "Chci zachovat současnost", neboli status quo bias.
• "Víme, jak věci dopadly", neboli problém zpětného pohledu.
• "To, co jsem prožil, považuju za normální", neboli baseline fallacy.
• Radši nezískám, ale hlavně neztratit", neboli averze ke ztrátě.
• "Dnes jsme na vrcholu, lepší to nebude", neboli iluze konce historie.
Myslím si, že odpůrce současných hnutí, který ale uznává jejich historický přínos, by k nim měl v minulosti na 99 % ->
Dotaz zní, jak zaplatíme hypotéku apod., když zavřeme kohoutky z Ruska.
Samozřejmě bychom takový dotaz mohli odsuzovat, protože by pomoc ostatním měla být přednější. Jenže takový postoj celý problém nijak neřeší, pouze jej odsouvá do pozadí.
Jak jej ale řešit?
Skrze státy. Právě proto státy vznikly. Mytické entity přesahující každého jednotlivce bez ohledu na to, co si myslel Ludvík XIV. Ty si díky své velikosti můžou dovolit to, co si nemůže dovolit skoro žádný jednotlivec a jen několik málo firem.
Co má společného tichá pošta ✉ a systémové myšlení?
Hra je to jednoduchá. Vymyslete slovo, nechte jej šeptem projít skrze skupinu dětí a sledujte, jak na konci vyjde slovo úplně jiné. Bez výjimky.
Proč? A jak je možné, že ta samá hra funguje stejně všude na světě? 🧵
Nejprve zkusíme zjistit, jestli za výsledky můžou děti.
Nejprve si s nimi zahrajte alternativu – "hlasitou poštu". Ta spočívá v tom, že každé dítě řekne tomu následujícímu slovo nahlas. Nejspíš nebude nijak velký problém, aby na konec řetězu došlo slovo v nezměněné podobě.
Pak si zahrajte tradiční tichou poštu. Výsledek? Jako vždycky. Na konec došlo jiné slovo, než se kterým se začalo.