Nemá ji ani náš Měsíc či jiná velká tělesa Sluneční soustavy s pevným povrchem.
Ať se díváme kamkoliv, vidíme vždycky, že ta tělesa mají povrch tvořený jednou globální litosférickou deskou (nebo možná vícero, ale v takovém případě se nepohybují!)
Země je tak divná
Nicméně v planetologické komunitě sílí hlasy, že možná jsou divná tělesa ve Sluneční soustavě nakonec dvě.
A to nás přivádí k Europě.
Když se totiž zadíváte v detailu na její povrch, všimnete si, že je neskutečně rozlámán... a taky to, že tam nejsou skoro žádné impaktní krátery
Nepřítomnost kráteru značí, že povrch je velice mladý. Kdyby ne, vypadala by Europa podobně jako povrch našeho Měsíce. Díra vedle díry.
Něco tak musí povrch neustále přetvářet!
A nekonečné série prasklin nám ukazují, že ledová kůra Europy neustále praská.
Ano, ledová.
Tohle jsme si totiž ještě neřekli.
Povrch Europy tvoří desítky kilometrů silná vrstva ledu, pod kterou se nachází oceán kapalné vody!
Výsledky jejich modelování tak ukázalo, že se pevný povrch Europy musí hýbat!
Jenže nikoliv jako na Zemi.
Autoři uvádí, že k vysvětlení pozorování stačí, aby se pohybovaly jen určité části povrchu a jen někdy.
Navrhují tak, že "desková tektonika" na Europě funguje epizodicky
a jen lokálně.
Dle jejich modelu se zdá, že se obrovské ledové desky nedokáží dostat dále než ca 100 km. Na Zemi přitom litosférické desky dokáží urazit fakt štreku - klidně tisíce kilometrů.
Jen se podívejte na mezeru mezi Afrikou a jižní Amerikou
Ti z vás, co dávali ve škole fakt dobrý pozor, mohli v jedné větě slyšet (snad) poznámku, že se na okraji Sluneční soustavy nachází obrovská zásobárna různě velkých těles, pro které platí, že jsou tvořené (hlavně) ledem
... nedávno se podařilo zachytit na kameru průlet tělesa skrze zemskou atmosféru, které ve všech možných pozorováních vypadá, že nebylo tvořené ledem, ale pevným šutrem.
Říkáte si a co jako... šutry sem dopadají furt a máte pravdu
Vím, že místní expertízu stran požárů subarktických oblastí nám překryl prach ruské invaze, ale pojďme si vysvětlit, proč v poslední době Sibiř tak strašně moc hoří
V posledních letech neproběhne léto, aby mediální prostor neplnily zprávy o skutečně monstrózních požárech, které zachvacují tajgu - jehličnaté lesy severu.
A je jedno, jestli se bavíme o tajze světlé nebo tmavé.
Hoří obě.
Hodně.
A často.
Mark Baldwin-Smith, CC BY-SA 3.0
Někde ale hoří víc než jinde.
Satelitní data dokládají, že mezi lety 2019 až 2021 se na 90 % požárů tajgy odehrálo v oblasti centrální a východní Sibiře.
Tedy v oblasti, kde k požárům tajgy sice dříve pravidelně docházelo, ale ne tak, jako můžeme vidět dnes.
Jakmile se někde mihne slovo Amazonie, většina z nás si vybaví neproniknutelnou hradbu zeleně, jedovaté žáby, horko, všudypřítomné řeky a hlavně nikdy nekončící déšť.
Kvůli častému dešti přitom tenhle biom dostal své jméno: tropický deštný les.
Nikdy nekončící přísun slunečního světla, celoročně teplé klima a vždy přítomná voda způsobují, že tyto tropické oblasti jsou biologickým rájem
Vegetace tu zvesela bují a jako odpad vyrábí kyslík
Co je Katla zač, co umí a proč bychom se o ní v centrální Evropě zajímat? O tom jsem kdysi psal v podrobném textu pro @Vesmir1871vesmir.cz/cz/on-line-cla…
Kdysi dávno byl ten dlouhatánský text i zdramatizován v pořadu Meteor, stojí za poslech, furt je to skvělá práce, co s tím Petr Sobotka udělal!