Thread by @VMerinsky

Pojďme si jednou provždy vysvětlit, co to vlastně je ten „Green Deal“.
Ne jako mediální karikatura nebo zkratka v předvolebních spotech.
Ale jako reálný dokument, právní rámec a ekonomická strategie Evropské unie pro další dekády.
Mám tu pro vás jedno poctivé páteční vlákno 🧵

Základní kámen: Green Deal, představený 11. prosince 2019 jako sdělení Evropské komise o 27 stranách.
Ne zákon, ale politický manifest, který definuje vizi transformace EU v uhlíkově neutrální kontinent do roku 2050.
Rámec, který postupně nabalil konkrétní legislativu.

Hned v úvodu se v dokumentu píše, že řešení změny klimatu a degradace životního prostředí jsou „definičním úkolem této generace“.
Ale zároveň: že řešení této krize je zároveň jedinečnou příležitostí k modernizaci ekonomiky a společnosti.
Tato ambivalence provází celý projekt.

Kdo z vás si jej přečetl zjistil, že obsahuje poměrně srozumitelně vysvětlované problémy, které dopadají na každého z nás.
To, že bychom měli podporovat biologickou rozmanitost, abychom si zachovali nádhernou evropskou krajinu pro budoucí generace, snad podle mého nikoho neuráží. To, že bychom měli mít zdravé potraviny, což ostatně ve srovnání s jinými vyspělými zeměmi je skutečností, je jistě správným poselstvím.

Green Deal sám o sobě neobsahuje právní závazky.
Je to politický závazek Komise.
Závaznost získává až skrze následnou legislativu, zejména Evropský klimatický zákon (2021).
Ten stanovil zákonnou povinnost dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050 a snížit emise o 55 % do roku 2030.

Právě zde se začíná rozplétat spletitý uzel evropské klimatické politiky.
Na jedné straně deklarace, na druhé straně konkrétní nástroje. Emisní povolenky, daňová politika, podpora technologií, fondy.
Politika dostává technokratickou tvář a ekonomické důsledky.

Abychom to pochopili do hloubky, musíme se podívat na ekonomický základ celé věci.
Environmentální statky – jako čistý vzduch, stabilní klima, biodiverzita - nejsou tržně alokovatelné.
Jsou to tzv. veřejné statky – nerivalitní a nedělitelné. Trh je neumí sám efektivně spravovat.

Trh selhává.
To vede ke vzniku externalit. Vedlejších nedobrovolných dopadů, které jedna ekonomická aktivita přenáší na jiné aktéry, aniž by to reflektovala v ceně.
Může jít o negativní externalitu (znečištění, eroze) nebo pozitivní (očkování, výzkum, péče o veřejný prostor).

Některá literatura pak vystihuje negativní externalitu jako nějaký fyzikální nebo biologický/chemický proces, jež někoho poškozuje. To však vůbec není pravda a někteří by mohli nabýt falešného dojmu, co externalitou vlastně je.
Co třeba taková letuška nebo jakýkoli jiný zaměstnanec letiště. Proč si nestěžuje a nepořádá protestní akce, nepíše petice stejně jako obyvatelé sousedního města? Důvodem je to, že tito zaměstnanci jsou účastni těmto procesům dobrovolně.

Cílem klimatické politiky je zejména negativní externality internalizovat. To znamená započítat tyto dopady do ekonomického rozhodování.
Například pomocí pigouovské daně, emisních poukázek, racionálních pokut, právním systémem, ale i lidskou ctností.
Nejde o ideologii, ale o opravu selhání trhu.
O to, co Samuelson nazýval „government intervention for market correction“.

Jenže, při tomto je nezbytné se vždy řídit pravidlem zásahu státu vždy do doby, dokud dodatečný náklad na zamezení znečištění = dodatečnému nákladu ekonomické škody ze znečištění.
Je zcela klíčové, aby to dávalo ekonomický smysl. Zdroje jsou vzácné a je třeba je spravovat efektivně. Neplýtvat. Neničit, co stejnak nepomůže.
Tím se příliš neřídíme…
Přesto však je každé zlepšení životního prostředí multiplikačním benefitem celé společnosti. Bavíme se o paretovském zlepšení. Lepší a optimálnější stav.
Zachování přírody pro budoucí generace není hrou s nulovým součtem.

Zároveň samotná internalizace a řešení externalit je silně normativní záležitost.
Vezměme si další příklad: zemědělce a majitele rybníku. Zemědělec hnojí na svém poli, voda následně klidně i biologické hnojivo splavuje do rybníka. Hnojivo je pro ryby jedovaté, a tak ryby umírají. Zakážeme zemědělci hnojit, byť i ekologicky? Nebo snad by měl majitel rybníka nechovat ryby? Kdo má pravdu, kdo řekne že je koi kapr pro společnost důležitější než pšenice?

Green Deal se tak stává rámcem pro koordinovanou evropskou snahu napravit tržní selhání v oblasti životního prostředí. Jenže takto to nikdo z Komise nevysvětluje...
Nejde tak jen o klima, ale i o energetiku, dopravu, zemědělství, lesnictví, a dokonce průmyslovou politiku a sociální kohezi.
Je to systémová transformace.

Od roku 2021 nabírá Green Deal konkrétní podobu.
Po klimatickém zákonu je nejdůležitější tzv. balíček Fit for 55, který přináší konkrétní opatření na snížení emisí o 55 % do roku 2030.
Sem patří reforma emisních povolenek, uhlíkové clo (CBAM), nové cíle pro obnovitelné zdroje a sociální klimatický fond.

Fit for 55 není jen souborem technických úprav, ale seznamem opatření ekonomické transformace.
Rozšiřuje systém emisních povolenek ETS 1 na nové sektory – námořní a leteckou dopravu.
Současně zavádí aktuálně diskutovaný systém ETS2, nový paralelní systém emisních povolenek zahrnující silniční dopravu a budovy.

Vedle toho přichází CBAM – Carbon Border Adjustment Mechanism, tedy uhlíkové vyrovnání na hranicích.
Jde o zavedení uhlíkového cla na vybrané dovozové produkty, jako jsou ocel, hliník nebo cement, aby nedocházelo k tzv. „uhlíkovému úniku“.
Tedy přesunu emisně náročné výroby mimo EU. Aneb když si zavedete likvidační povolenky doma, ale zahraničí nemusí plnit, no tak nic jiného než protekcionismus není řešením.

Dále Fit for 55 navrhuje zpřísňení emisních limitů u automobilů, zvyšuje cíle pro podíl obnovitelných zdrojů (až 40 % do roku 2030 – směrnice RED III – 42,5 % s indikativním cílem 45 %), a vyžaduje transformaci energetické infrastruktury.
Jde tedy o kombinaci tržních nástrojů, přímé regulace a veřejných investic, které musí být prosazeny. Fit for 55 je přímo nezavádí.

Součástí tohoto balíčku je i vytvoření Sociálního klimatického fondu, který má sloužit ke kompenzaci dopadů ETS2 na domácnosti a malé firmy.
Jednoduše řečeno: stát nejprve zdraží energie a mobilitu, a poté část těchto výnosů přerozdělí zpět skrze dotace a kompenzace.
Typický příklad evropského přerozdělovacího modelu. Socialismus a protekcionismus v praxi, jen s emisním adjektivem.

Fit for 55 je reakcí na to, že členské státy si stanovily závazné cíle prostřednictvím klimatického zákona.
Ale i na to, že bez výrazné reformy systému nebude možné oněch 55 % do roku 2030 skutečně dosáhnout.
Z pohledu právního a politického jde o zásadní bod zlomu.

A dostáváme se k současné legislativní podstatě. Přichází totiž radikální návrh Evropské komise z této středy, který navrhuje ještě ambicióznější cíle – snížení emisí o 90 % do roku 2040oproti roku 1990.
Zatím je to pouze NÁVRH, nic závazného, nicméně to poukazuje na houževnatý postoj současné komise k prosazování radikálních klimatických opatření. Tak ještě, aby to mělo mít nějaké ekonomické odůvodnění, když v komisi sedí pouze 3 vystudovaní ekonomové.
To je tzv. předsunutý milník na cestě ke klimatické neutralitě v roce 2050.
Fakticky jde o „Fit for 90“, který bude definovat další generaci politik.

Podle všeho se jedná o projev žádosti občanů EU, kteří v průzkumu Eurobarometr (průzkum Evropské komise) z 81 % podporují evropský cíl klimatické neutrality. To spolu s posouzením Mezivládního panelu pro změnu klimatu a Evropského vědeckého poradního výboru pro změnu klimatu dává silný mandát pro prosazování klimatických cílů.
Tak schválně? Souhlasíte s tímto radikálním klimatickým šovinismem?

Z hlediska politické legitimity je pro Komisi důležité, že většina národních parlamentů přijala vlastní klimatické zákony, mnohdy mnohem přísnější!
Například Finsko (-60 % do roku 2030; 2035 klimatická neutralita); Německo (-65 % 2030, -88 % do roku 2040 a 2045 klimatická neutralita) a Švédsko (do roku 2045 klimatická neutralita).
EU tak často jen dává pohnutku, kterou některé státy přivedou do extrému.

Zároveň ale platí, že implementace naráží na realitu.
Například systém uhlíkového cla CBAM byl v praxi změkčen tak, že 90 % dovozců (počtem, ne objemem) bylo z povinnosti vyňato, odložení ESG reportů pro středně velké firmy, prodloužení rozhodného období pro pokuty automobilkám.
Ukazuje se, že jakmile dojde k rozhodným rokům, dochází k revizím, které to navíc mohou ještě procesně i administrativně zdražit. Tak se poučte a nezavádějte!

Klíčovým rizikem Green Dealu zůstává regulatorní hypertrofie.
Čím více norem, cílů a ukazatelů EU stanovuje, tím vyšší jsou transakční náklady jejich implementace.
Zejména menší a střední podniky často narážejí na limity administrativní kapacity i přístup k financím.
Současná realita Green dealu je změť všemožné regulace, která navíc vyžaduje naprosto zbytečnou a neefektivní administrativu.

Řešit externality by mělo být správné, jenže za předpokladu splnění nějakých efektivních parametrů. Pokud se nachází český průmysl jen něco málo nad úrovní roku 2018, pokud německý pod úrovní října 2010, je něco přeci špatně.
Neničme si ekonomiku, když klimatu zásadně nepomůžeme.
Chtějme racionální řešení klimatické změny. Nezpochybňuji ji. Má totiž obrovské dopady na hospodářství. Jak ekonomické (sucha, ztráta produkce, extrémní výkyvy, fiskál), tak politické (migrace, rozvrat států, radikalizace Evropy, konflikty o zdroje).
… ale o tom někdy příště.