Mladý židovský herec hledá práci v Kalifornii a dlouho nemůže na nic kápnout. Po několika měsících objeví v novinách inzerát Hledáme herce pro roli gorily. „Jak hluboko jsem klesl," řekne si a přihlásí se na konkurz. Na konkurzu použije všechny své teoretické a praktické znalosti herectví a vyhraje. Je mu oznámeno, že nejde o film, ale že v místní ZOO jim uhynula gorila bělohrbá, kterou měly ve velké oblibě zejména malé děti, a že zakoupení a dovoz nové gorily z Afriky bude nějakou dobu

Mojše žije celý život v Polsku, ale těsně před 2. světovou válkou vidí, že je zle a rozhodne se odjet do Ameriky. Prodá veškerý majetek a za utržené peníze nakoupí zlato. Aby nebylo zlato nápadné, nechá z něj udělat pět sad umělých zubů. Prchá celou Evropou, až konečně vystoupí z lodi v New Yorku. Ještě v přístavu ale musí podstoupit pohovor s imigračním úředníkem. Ten mu také prohledává zavazadla a narazí na pět sad zlatých zubů. S údivem se Mojšeho ptá, proč jich je tolik. Mojše odpovídá:

Čím se liší člověk od zvířete, rostliny? Mnohým a ničím!

Liší se tím, co je viditelné. Neliší se přenosem informací z generace na generaci.

Lidé šlechtí plodnější a odolnější rostliny.
Lidé šlechtí zvířata pro práci, maso, krásu.
Lidé se šlechtí mezi sebou. Jen oproti flóře a fauně vědomou mysl (doměnka). Mysl, které tvoří i ničí, která se může rozvíjet, nebo stagnovat.

Znalost rodinné historie, vazeb, charakterů předků, jejich vzorců chování a jednání, jejich vztahu k jiným lidem, okolí a majetku snaze jeden pochopí sebe.

Ozve se z vysílačky: „Tady Syrian airlines, let 174 Londýn Damašek, mayday, závada na motoru, nouzová situace, potřebujeme nouzově přistát kdekoliv na Blízkém východě, kromě Izraele, mayday." A odpovědí je ticho, nikdo neodpovídá. Za chvíli se volání opakuje: „Tady Syrian airlines 174, mayday, mayday, selhává hydraulika, motor hoří, to je strašné, pomozte nám někdo, musíme přistát, kdekoliv, jen ne v Izraeli, slyší nás někdo?" A zase ticho, nikdo neodpovídá. Za nějakou dobu se ozve volání opět:

Davida Epsteina přijali na Harward, ale v dopisu o přijetí čte dole důrazné upozornění fakulty, že na koleji není dovoleno chovat domácí mazlíčky, takže David musí svou milovanou kočku Mici nechat doma u rodičů. Každý večer tedy volá domů, aby zkontroloval, jak se milované Mici doma daří.
Na konci týdne opět volá otci a první, co ho zajímá je, jak se má Mici.
Otec se na chvíli mlčí a pak smutně říká: „Je to smutné, ale Mici je mrtvá."
„Ach ne!", vykřikne David. „Proč jsi mi to musel říct zrovna takhle?"
„A jak jinak ti mám říct, že Mici je mrtvá?"

Moshe byl celkem úspěšný ve své kariéře, ale jak stárnul, trpěl stále strašlivějšími bolestmi hlavy. Nezbylo mu než vyhledat lékařskou pomoc. Chodil od jednoho specialisty ke druhému, až narazil na lékaře, který uměl vyřešit jeho problém: „Dobrou zprávou je, že umím vyléčit vaše bolesti hlavy. Špatnou zprávou je to, že bude nutná kastrace. Je to velmi vzácné, ale vaše varlata tlačí na konec vaší páteře. Tlak způsobuje ty strašné bolesti hlavy. Jediným způsobem, jak zmírnit tlak, je odstranit varlata."

Pan Katz a pan Stein cestuji vlakem za obchody. Sedí v jednom kupé, pan Katz si čte noviny, zatímco pan Stein se nekonečné nudí. Chvíli kouká z okna, chvíli pozoruje spolucestujícího a pak se zeptá:
„Nechtěj si pane kolego zahrát hru na hádanky? Cesta nám bude rychleji utíkat.“ Pan Katz pokroutí hlavou a čte dál.
„Je to prosté i zábavné,“ pokračuje Stein. „Když neuhodnu já, dám jim pět zlatých. A když oni neuhodnou, dostanu pět zlatých já.“
Pan Katz jen potřese hlavou na znak nezájmu.
„No dobrá,“ nevzdává to Stein, „když neuhodnu, dám jim sto zlatých.

Mojše a Izák bloudí po poušti, dojde jim voda i zásoby. Když tu konečně spatří oázu a dokonce obydlenou. Prochází mezi domky, ale jediný, ve kterém se zdá, že by se mohli nacházet lidé, je místní mešita.
„No co," pokrčí Izák rameny, „tak poprosíme o jídlo v mešitě." „A myslíš, že zrovna nám něco dají?" zapochybuje Mojše, „Ale já vím, co uděláme. Řekneme, že já jsem Mahmed a ty jsi Alí."
„Ne, já se zapírat nebudu!"
„Jak myslíš:"
Zabuší na vchod do mešity a po chvíli vykoukne jeden z muslimů.
„Přejete si, pánové?"

Baví se vězni koncentračního tábora o tom, co by se mělo udělat s Hitlerem po válce. Jean, malý Francouz, říká: „Měli by ho mučit, pomalu, aby umíral dlouhá léta v bolestech!"
Tadeusz, Polák, oponuje: „To je moc mírný trest. Hitler je divoká bestie. Měli by ho zavřít do klece a ukazovat po jarmarcích jako divou zvěř."
Pak se někdo obrátil na pana Kohna: „Co říkáte vy, pane Kohn? Proč mlčíte?" Starý Kohn po chvíli přemýšlení povídá: „Oj, oj, až bude po všem, vrátím se domů, do Prahy.