Německý „průmyslový tarif“: poslední hřebík do rakve jednotného trhu

Ranní #rychlovlákno

Od 1. ledna 2026 zavede Německo tzv. industriellen Strompreis – tedy poloviční cenu elektřiny pro energeticky náročný průmysl. Ministryně Katherina Reiche tomu říká „ochrana konkurenceschopnosti“. Ve skutečnosti jde o největší státní subvenci v moderních dějinách evropského průmyslu.

Pokud to Komise schválí, německé podniky budou platit asi 5 centů/kWh, zatímco jejich konkurenti ve střední Evropě dvojnásobek. Náklady: nejméně 4,5 miliardy € během tří let. A precedent, který zničí to, co zbylo z „rovného trhu“.

Je to dokonalá ironie: země, která rozvrátila evropskou energetiku svým Atomausstiegem, protlačila Green Deal jako morální dogma a zdražila celý kontinent kvůli vlastní Energiewende, teď sama přechází na dotovaný proud.

Tohle není trh. To je národní záchranný plán po vlastních chybách, maskovaný jako evropská solidarita.

reuters.com/sustainability… Jak se z morální politiky stala ekonomická asymetrie

Německo bylo tvůrcem modelu, který měl být vzorem: odchod od jádra, masivní expanze OZE, víra ve „společný trh s elektřinou“.
Výsledek? Rozbitý systém, přetížené přenosové soustavy, rekordní ceny a závislost na ruském plynu, kterou pak zaplatila celá Evropa.

Když se ukázalo, že Energiewende nefunguje bez levné ruské energie, přišla další „evropská“ odpověď: Green Deal. Ambiciózní, centralizovaný, ale opět – stavěný podle německých politických preferencí, nikoli podle reality střední Evropy.

A teď, po dvaceti letech moralizování, přichází Berlín s tím, že potřebuje levnou elektřinu, aby průmysl „přežil transformaci“. Jinými slovy: po letech, kdy své sousedy tlačil do drahé energie, si teď sám odpustí tržní cenu.

Tohle není selhání systému. To je samotný systém, který selhal podle plánu.

Včera jsem slíbil vlákno o bateriích, ráno jsem ho po upozornění na nepřesnosti raději stáhl (díky @VVersatile1 , s těma podporama jsi měl pravdu, vzal jsem špatný materiál).

Teď večer přichází nová, opravená verze.

👉 průmyslové a domácí úložiště,
👉 jejich role v přenosové i distribuční síti,
👉 technické limity a životnost,
👉 ekonomika – arbitráž, síťové služby i podpory,
👉 a proč jsou baterie nutné, ale nejsou zázrakem.

Večerní #rychlovlákno Úvod: baterie jako symbol i nutnost
Baterie dnes stojí v centru diskusí o budoucnosti energetiky. Zmiňují se při debatách o integraci obnovitelných zdrojů, stabilitě soustavy i o soběstačnosti domácností a firem. Politici je prezentují jako klíčový nástroj transformace, výrobci je ukazují jako rostoucí průmyslový segment a média ráda ilustrují obrázkem elegantní skříně, která údajně řeší všechny problémy. Realita je střízlivější. Baterie jsou užitečné tam, kde je potřeba rychlá reakce – dokážou okamžitě dorovnat nerovnováhu v síti, odlehčit špičkám spotřeby nebo uložit přebytek solární výroby na večer. Zároveň však mají své limity: jsou relativně drahé, vyžadují sofistikovaný management, mají omezenou životnost a neřeší dlouhodobé výpadky výroby. Ano, stále platí, že elektřina nelze skladovat - dlouhodobě.

Není to zázračná náhrada elektrárny, ale spíš nezbytný doplněk k proměnlivým zdrojům. Budoucí energetika se bez akumulace neobejde, ale vyžaduje realistický pohled – baterie nejsou spása, jsou nutný stavební kámen.

Rozhodl jsem se trochu tepretizovat
Co kdyby Evropa vyměnila uhlí a plyn za uran, beton a vodu?

Představte si, že by EU řekla: „Dost bylo CO₂ z komínů, pojďme to vzít po francouzsku. Postavíme jaderky, hodně jaderky, a místo slunce a větru do přenosové soustavy nacpeme vodu z hor, plyn jen na zimu a OZE si necháme na mikrogridy, ať se lidi doma hřejou dobrým pocitem ze soláru na střeše.“

Zní to šíleně?
Možná.
Ale taky to zní podezřele logicky.
Francie tohle udělala v 70. letech. A do dneška z toho žije.

Tak jsem si sedl a seřadil si čísla. Kolik by to stálo. Kolik by se ušetřilo. Kolik by se muselo postavit. A hlavně – co by to celé znamenalo.

Připoutejte se, jedeme do světa, kde je základní mix jaderný, špičky vodní a plyn jen záloha. Vítejte v paralelním vesmíru z betonu, neutronů a přečerpávaček. Představuji European Nuclear Deal!

#rychlovlákno Jak to zvládli žabožrouti 😂😂😂?
Francie (en.m.wikipedia.org/wiki/Nuclear_p… ) není zrovna zemí známou pro svou efektivitu. Ale v 70. letech, po ropném šoku, spustili jaderný program, který dnes dává smysl každému, kdo platí účet za elektřinu.

Messmerův plán (inis.iaea.org/records/czje0-…)
– 56 jaderných reaktorů postaveno během 20 let.
– Standardizace designu: 900–1300 MW bloky (P4/P’4) jako Fabia v Temelín edici.
– Státní řízení, centrální plán, žádné veřejné konzultace – jen stavební stroje a chlapi v helmách.

Náklady? Přibližně 120 miliard € v dnešních cenách.
Ale to rozpočítej na 40 let provozu a náklady na CO₂ = 0… a dostaneš výsledek, který budí závist každého Němce topícího v zimě větrníkem.

Francie má dnes jednu z nejnižších uhlíkových stop v elektroenergetice na světě (pod 50 g CO₂/kWh).
A přitom to celé začalo pár politickými proslovy a rozhodnutím, že ropa nebude diktovat tempo.

Otázka zní: co kdyby to dnes zopakovala celá EU?

world-nuclear.org/information-li…

Od roku 2027 se budou i domácnosti zapojovat do emisního systému. Topení plynem, řízení auta na benzín, ohřev vody – všechno dostane cenovku navíc. Nebude to daň, bude to něco jiného, jak mě upozornil @vitekmilan . Říká se tomu ETS2. A s ním přichází nový fond: Social Climate Fund. Cíl? Aby přechod na nízkouhelníkovou ekonomiku nezničil nízkopříjmové domácnosti a aby se penize z povolenky efektivně využívaly.

ETS2 je rozšíření evropského systému obchodování s emisními povolenkami na sektor budov a silniční dopravy. Distributor fosilních paliv bude muset za každou tunu CO₂ koupit povolenku. A tu započítá do ceny:
– Benzín +3 až 8 Kč/l (dle ceny povolenky, ale to dneska nikdo neví…)
– Zemní plyn +225 až 500 Kč/MWh
– Uhlí ještě víc… žádná magie.

Výpočet už jsem vám ukazoval a s ohledem na to, že nevíme za kolik bude povolenka, tak nebudem dávat čísla. Víme jediné, nebude to 45€… to je číslo z roku 2020. Dneska se pracuje s 50€+…

Tím vzniká problém: velká část obyvatel není připravena. Staré domy, stará auta, chybějící peníze na změnu. A zároveň tlak na emise, který nesmí polevit. Naopak, je třeba dát lidem jasný cenový signál, že produkce CO2 není ta správná cesta.

Řešením má být Social Climate Fund (SCF) – sociálně-klimatický fond, který pomůže těm, kdo budou zdražení cítit nejvíc. Ale pomoc nebude automatická. Ani plošná.

climate.ec.europa.eu/eu-action/eu-e… Social Climate Fund má být náplastí na dopady ETS2. Peníze z něj půjdou na renovace budov, podporu nízkoemisní dopravy, modernizaci vytápění – a částečně i na přímou pomoc domácnostem. Česko má dostat zhruba 50 miliard korun. Ale jen když včas splní domácí úkol.

SCF bude financován z výnosů ETS2 – tedy z prodeje emisních povolenek pro paliva v sektoru domácností a dopravy. EU očekává výnos 65 miliard €, členské státy musí přidat min. 25 % kofinancování. Celkem tedy až 86,7 miliard € v letech 2026–2032.

Česká republika má dostat cca 2,4 % z fondu – tedy zhruba 50 miliard Kč. To je v přepočtu asi 8 000 Kč na jednoho obyvatele rozložených do sedmi let.

Co se z fondu může platit:
– zateplování a renovace budov
– výměny kotlů a podpora OZE
– zlepšení veřejné a sdílené dopravy (např. půjčovny elektrokol… nekecám)
– poradenství a komunitní energetika
– až 37,5 % výdajů na přímé kompenzace lidem – ale jen dočasně, než zaberou investice

Fond začne fungovat v roce 2026, povolenky v ETS2 se začnou povinně nakupovat od 2027. Pokud ale země nezvládnou přípravu, mohou přijít o celý příděl.

ecf.com/en/news/europe…

Máte rádi pohádky? Já taky, tak pojďme trochu spekulovat.

Od výpadku ve Španělsku se různě pročítám strategiemi přechodu na OZE, tedy abych byl přesný, odchodu od uhlí. Vedu na toto téma diskuze několik let, ale čím více se blíží rok 2030, tak je diskuse vypjatější… nejen ta oficiální, ale hlavně ta, která probíhá večer na konferenci, někde u baru. A tak si napíšeme pohádku, mou čistou spekulaci.

Co se stane, až Německo vypne uhlí?

Večerní #rychlovlákno 1/X

Německo je čtvrtá největší ekonomika světa, energetický gigant a také hlavní tahoun evropské dekarbonizace. Od jádra už uteklo. Od uhlí utíká právě teď. Plán: do roku 2038 vypnout veškerou výrobu elektřiny z černého i hnědého uhlí. A možná i dřív – někteří politici (hlavně z Grüne) mluví o roku 2030 jako novém cíli.

Zní to jako vítězství pro klima (nebo jako blouznění v deliriu, záleží jak se na to díváte, viď @VojtechPecka a @vitekmilan ) Jenže každá kilowatthodina má někde svůj původ. A když zmizí 40–50 TWh ročně, musí je někdo nebo něco nahradit. Jinak zásuvka zůstane bez proudu a vaše Fair Trade Oatmilk Foam with a Sprinkle of Climate Guilt Latte (servírováno v keramice vypálené v komunitní peci během rituálního spálení loga Shellu) vám ani v berlínské kavárně nevyrobí. Tohle není teoretický problém. Je to konkrétní rovnice. Zmizí stabilní základ. Přibude proměnlivost. A vše, co bylo jisté, se mění ve scénář.

Takže: co uhlí nahradí? Co se stane v síti? Co to udělá s cenami, přetoky, setrvačností a s námi v Česku?

Pojďme se na to podívat – podrobně, bez politických sloganů, s očima upřenýma do drátů. Energetický mix v roce 2030: solární ráj nebo plynová brzda?

Německo počítá, že do roku 2030 dosáhne 80% podílu OZE na výrobě elektřiny. Podle Fraunhofer ISE má být mix následující:
- Fotovoltaika: 300+ TWh (v roce 2023 to bylo 59 TWh)
- Vítr: 250–300 TWh (v roce 2023 zhruba 130 TWh)
- Plyn: cca 10–12 % (většinou flexibilní zdroje)
- Uhlí: 0–5 % (v případě rychlého exitu nula)
- importy: rostou

Teoreticky krásné. Prakticky problematické. Slunce nesvítí v prosinci. Vítr může utichnout. A akumulace? Bateriové kapacity do roku 2030 umožní vyrovnat maximálně hodiny, nikoliv dny. Spotřeba se navíc zvýší – e-mobilita, tepelná čerpadla, elektrolyzéry na vodík. To přece všechno chceme .. jsou toho plné strategie.

Zatímco OZE rostou, záložní kapacita stagnuje. Plynové elektrárny, které by mohly stabilizovat síť, se staví pomalu – investoři se bojí nejisté návratnosti. A jádro? Uzavřeno. Finito. Klíče v šuplíku a vědci dávno v důchodu. To je i problém uhlí, kdo dneska chce dělat horníka? A ti bývalí už na to nemají dost sil.

Můj názor: v roce 2030 bude Německo ve dnech bez větru a slunce závislé na dovozu, fosilu, nebo průmyslových odstávkách. A to je výchozí bod pro vše ostatní.

agora-energiewende.org/about-us/the-g…

Evropská komise testuje ETS3: emisní povolenky pro krávy a ostatní dobytek

Že jste o tom ještě neslyšeli? Nedivim se, nicméně má proslulost nese své ovoce a tak se dostanu i k citlivému materiálu..

Tak here we go..

Odpolední #rychlovlákno

Zatímco veřejnost se hádá, jestli ETS2 (emise z aut a budov) způsobí zdražení benzínu o dvě koruny nebo čtyři, v zákulisí se rodí něco mnohem zábavnějšího. Třetí pilíř klimatické politiky. Třetí systém obchodování s emisemi. ETS3.

Cílová skupina? Přežvýkavci.

Evropská komise totiž po letech tichého sběru dat dospěla k závěru, že chov skotu je emisně významnější než část evropského průmyslu. Konkrétně kvůli metanu (CH₄) – nenápadnému, ale extrémně silnému skleníkovému plynu. Zatímco CO₂ máme v debatách zmapovaný, metan se často přehlíží. A přitom: jeho vliv na oteplování je v prvních 20 letech až 84× vyšší než CO₂.

A teď přijde to hlavní:
Evropské krávy podle údajů Eurostatu vyprodukují více než 230 milionů tun CO₂ekv ročně jen skrze trávení a fermentaci. To je víc než veškeré emise z české energetiky. A to už se v tabulkách nedá schovat pod koberec.

Komise proto připravuje systém, ve kterém si každý větší chovatel bude muset nakupovat emisní povolenky. Stejně jako teplárny, ocelárny nebo výrobci benzínu.

ourworldindata.org/food-ghg-emiss… Chov skotu se stal – nechvalně – symbolem klimatické neefektivity. Na jednu kalorii hovězího masa totiž připadá až 30× víc emisí než na stejnou kalorii z vepřového a až 100× víc než z luštěnin. Metan vzniká fermentací v bachoru – což je biologický proces, který nelze úplně vypnout. A Evropa má ve svém klimatickém balíčku jasně dané: do roku 2040 o 90 % méně emisí oproti roku 1990.

Když už tedy zdaníte auta, domy i plyn v kotli, někdo musí přijít na řadu jako další. A na stole se ocitlo maso.

ETS3 má fungovat podobně jako ETS2:
– Každý producent (zemědělec s více než X kusy dobytka) dostane kvótu na metan.
– Pokud kvótu překročí, musí dokoupit povolenky.
– Pokud chová méně, může prodat přebytek jiným.
– Výpočty emisí budou vycházet z typu zvířete, regionálních krmných faktorů a evidence zvířat.

V Česku má zemědělství na svědomí cca 6,6 Mt CO₂eq ročně, z toho více než polovinu tvoří právě metan z trávení. Zatím se tyto emise vykazují, ale neplatí se za ně. To se má změnit.

faktaoklimatu.cz/infografiky/em…

Velké vlákno o Market Stability Reserve

Od ETS1 po ETS2: proč EU netiskne povolenky, proč 45 € není strop, a proč o MSR ještě uslyšíte hodně vět..

Večerní #rychlovlákno 1/x #euets2

Trh, který měl zachránit klima, a málem utopil sám sebe

Když EU v roce 2005 spustila systém obchodování s emisemi, znělo to přelomově. Místo dotací, zákazů nebo přídělového hospodářství nabídla trh. Emisní trh. Jedna povolenka, jedna tuna CO₂. Každá firma dostala buď zdarma přidělený objem, nebo mohla povolenky koupit, a pokud jich měla víc, prodávat dál. Elegantní, že?

Jenže první dekáda ukázala, že trh bez pravidel nevytváří cenu, ale chaos. Členské státy ve snaze „pomoci svému průmyslu“ rozdaly tolik povolenek, že systém byl od začátku přeplněný. Po roce 2008, kdy přišla ekonomická krize a emise prudce klesly, se ze systému stal skladiště přebytků. Povolenek bylo víc než emisí, jejich cena se zhroutila a celý systém začal působit jako špatný vtip.

Namísto pobídky ke snižování emisí dostal průmysl levné povolenky a motivaci nedělat nic. Cena emisní povolenky spadla pod 5 €, někdy až ke 3 €. Firmy si začaly povolenky „šetřit na horší časy“, bankovaly si je, přebytek narůstal a trh se pomalu dusil vlastní volností. Tržní logika přestala platit. Nikdo nevěděl, co s tím.

climate.ec.europa.eu/eu-action/eu-e… 2/x Algoritmus místo bankéře: Market Stability Reserve jako slepý stroj

Na počátku to znělo jako drobná technická úprava. Od roku 2019 byl zaveden jednoduchý mechanismus – Market Stability Reserve, MSR. Jeho úkolem bylo jediné: reagovat na přebytek nebo nedostatek povolenek v systému. Automaticky. Bez zásahů politiků, bez spekulací, bez emocí.

MSR funguje jako hlídač: pokud je na trhu moc povolenek, vezme část z nich a nedovolí je vydražit. Pokud jich je málo, část naopak pustí do aukce. Řídí se přitom číslem TNAC – Total Number of Allowances in Circulation. Jakmile TNAC přesáhne 833 milionů, odebere se 24 % přebytečných povolenek z trhu a uloží se do rezervy. Pokud klesne pod 400 milionů, naopak se 100 milionů povolenek z rezervy uvolní zpět.

Zní to jako rozumný termostat. Ale ve skutečnosti to má důsledky. Po roce 2019 začal MSR tvrdě stahovat přebytek z trhu – nejdřív „jen“ omezením aukcí, později přímo rušením povolenek. Od roku 2023 se vše, co je v rezervě nad 400 milionů, automaticky maže. V roce 2023 to bylo 2,5 miliardy povolenek. Zmizely. Nenávratně.

Největší mýtus? Že někdo povolenky „tiskne“. Ne. Nikdo netiskne. MSR pouze stahuje a maže. A tím se trh stává napjatější. Cena roste. A systém se chová jako šroub, který se každým rokem utahuje – bez možnosti otočit zpět. Přečíst si to můžete sami. Není to tajné.. 👇👇👇

climate.ec.europa.eu/eu-action/eu-e…

Můj dům, můj hrad. Co mě vlastně čeká kvůli ETS2?

Představ si tohle: vlastníš dům. Ne žádnou polorozpadlou ruinu, ale solidní rodinný dům z roku 2014, dobře zateplený, postavený tak, aby dlouho sloužil. Žádný přepych, ale komfort. Dvě podlaží, garáž uvnitř, 10 × 11 metrů půdorys. Tři lidi v domácnosti. Nic výjimečného.

Topíš plynem. Ohříváš vodu do vany plynem. Vaříš na elektřině. Máš rád čerstvý vzduch, takže doma prakticky pořád větráš – žádná rekuperace, žádné filtry, žádný přefoukaný vzduch z hadic. Kvůli tomu sis přece pořídil terasu a dal si na ní nábytek. V létě tam žijem. V zimě taky. Venku si užíváme život za Prahou. A všechno to zatím dává smysl.

Ročně spotřebuješ 11 MWh plynu. Za to platíš kolem 27 600 Kč. Elektřina? Asi 2 MWh za rok, čili 12–14 tisíc. Dohromady zhruba 40 tisíc ročně za energii. Slušná spotřeba. Slušné náklady. Žádné divoké plýtvání.

Jenže… rok 2027 klepe na dveře. A s ním ETS2 – nový evropský systém emisních povolenek. Ať topíš málo nebo hodně, nově budeš platit za každou tunu CO₂, kterou pošleš do atmosféry. Nepřímo. V ceně plynu. V ceně tepla. V ceně vody.

Kolik? To záleží na tom, co uděláš. A právě to jsem si spočítal.

Večerní #rychlovlákno 2/7 – Kolik bude stát to, že „jen“ topím plynem?

V mém případě: 11 MWh plynu ročně. Emisní faktor: 0,202 t CO₂ na 1 MWh.
To znamená: 2,22 tuny CO₂ za rok.

A teď si vezmi tři možné scénáře ceny emisní povolenky:
•45 € za tunu – to je minimální očekávání v roce 2027
•100 € za tunu – realistický střed v roce 2030
•200 € za tunu – žádná apokalypsa, jen tvrdší regulace

💶 Kolik mě to bude stát?
•45 € × 2,22 t = 100 € ročně → cca 2 500 Kč navíc
•100 € × 2,22 t = 222 € ročně → cca 5 550 Kč navíc
•200 € × 2,22 t = 444 € ročně → cca 11 100 Kč navíc

A teď pozor – není to žádná samostatná položka na faktuře. Je to součást ceny plynu. Bude se schovávat pod dodávku, distribuci, služby, regulaci. Včetně DPH. A každý rok trochu poroste.

V roce 2027 místo 27 600 Kč za plyn klidně zaplatím 30–32 tisíc. V roce 2030 už 35–38 tisíc. A nebude to tím, že víc topím. Jen tím, že se mění pravidla hry.

Zůstávám u stejného domu, stejného kotle, stejné spotřeby – ale každý rok platím víc. A začínám si klást otázku: má to vůbec smysl?

Island: země, kde elektřina teče z ledovců a syčí ze země.

Představte si stát, kde téměř veškerá elektřina pochází z obnovitelných zdrojů. Bez uhlí, bez plynu, bez připojení k zahraničí. A přesto s jednou z nejvyšších spotřeb elektřiny na obyvatele na světě. Vítejte na Islandu.

Ranní #rychlovlákno

Tento ostrov uprostřed Atlantiku je energetický paradox i inspirace. Vyrábí tolik čisté elektřiny, že jí může zásobovat celé město jen pro těžbu hliníku. Má síť bez jediné zálohy ze zahraničí, a přesto funguje stabilněji než většina států EU. A jeho energetika není jen o číslech – je to příběh hor, vodopádů, sopek a odvahy.

V tomto vláknu si rozebereme celý islandský energetický systém: odkud proudí elektřina, kdo ji spotřebovává, jak fungují geotermální a vodní elektrárny, co chystají do budoucna, a proč (možná) nikdy nepřipojí kabel do Británie.

cs.m.wikipedia.org/wiki/Island Jak vypadá islandský mix? Skoro až nudně zeleně.
Téměř 100 % elektřiny pochází z obnovitelných zdrojů:
•~75 % z vodních elektráren
•~25 % z geotermálních elektráren

Žádné uhlí. Žádný plyn. Ani větrné turbíny tu zatím moc nejsou. Jen řeky z ledovců a horká pára z nitra země.

Vodní elektrárny čerpají z mohutných řek tekoucích z islandských ledovců. Voda se hromadí v nádržích a padá stovky metrů do turbín. Geotermální elektrárny zase odvádějí horkou páru z hloubky několika kilometrů, kde se země vaří nad tektonickými zlomy.

Island tak kombinuje to nejlepší z přírody. Výsledkem je extrémně stabilní, čistá a levná elektřina. Tak levná, že se kvůli ní sem přesunul jeden z nejnáročnějších průmyslů světa: výroba hliníku.

en.m.wikipedia.org/wiki/Electrici…

1/11 – 2024: Klid před bouří

#rychlovlákno

Pan Novák má sedmdesát a žije sám ve starém domku z padesátých let. Každý den stejný rytmus – káva, rádio, sešit s výdaji. Plyn mu ročně sežere 20 megawatthodin. Při ceně 1,6 Kč za kilowatthodinu to dělá 32 tisíc. Vaření zanedbatelné. Víc utratí za naftu. Jeho starý diesel má spotřebu 6 litrů na sto, ročně najede 12 tisíc kilometrů. 720 litrů krát 36 korun – 25 920 Kč.

Žije z důchodu 25 tisíc měsíčně. Bez luxusu, ale bez dluhů. Celkové roční náklady na energii a mobilitu: 57 920 Kč. To je zhruba 19 % příjmů. Zvládá to. V obchodě vybírá akce, v zimě netopí zbytečně. Auto potřebuje – na nákup, k lékaři, na hřbitov.

O ETS2 slyšel ve zprávách. Prý se to dotkne plynu a nafty. Ale zatím nic neplatí. Zůstává klid. V sešitu pod poslední zálohou za plyn má založenou novou stránku. Rok 2025. Čeká.

Výpočet (2024):
•Plyn: 20 MWh × 1,6 Kč = 32 000 Kč
•Nafta: 720 l × 36 Kč = 25 920 Kč
•ETS2: 0 Kč
•Splátka úvěru: 0 Kč

Celkem: 57 920 Kč
Podíl na důchodu (300 000 Kč): 19,3 % 2/11 – 2025: Ticho před startem

Novákův život se nemění. V domě je chladněji než dřív, ale plynový kotel stále drží. S údivem sleduje, jak soused přes ulici sundává tašky ze střechy. Bude zateplovat. Novák přemýšlí, ale má obavy z dluhů. Čte si leták o „Nové zelené úsporám“ a dává ho stranou. Možná příští rok.

Auto stále jezdí. Ne s radostí, ale z nutnosti. Letos zvládl 11 500 km, přece jen už tolik necestuje. Nafta stále 36 Kč za litr. Kotoulí se pomalu, ale jistě k číslům, která mu připadají nepřehledná. V televizi mluví o tom, že ETS2 se blíží. Že se bude platit za plyn, za naftu, za CO₂. Nerozumí tomu přesně. Ale ví, že se to týká i jeho. Letos ještě ne. Ale příští rok už ano.

Zatím je všechno jako dřív. Ale jenom navenek.

Výpočet (2025):
•Plyn: 20 MWh × 1,6 Kč = 32 000 Kč
•Nafta: 11 500 km → 690 l × 36 Kč = 24 840 Kč
•ETS2: 0 Kč
•Splátka úvěru: 0 Kč

Celkem: 56 840 Kč
Podíl na důchodu (300 000 Kč): 18,9 %

Cena za uhlík: Proč EU plánuje drahou energii – a co to udělá s tvým účtem, čerpadlem i pohodlím

Odpolední #rychlovlákno

Neustále tu probíhá debata k ETS2. Je to dobře, jen pozdě. Ta debata měla probíhat roky před naším předsednictvím. Teď před volbami to je jen hořká pilulka. Neřeším zde, kdo ji má polknout. Nakonec to je vždy každy jeden z nás. 1/8 – Draho je dobře. Ne omylem, ale záměrně.

Zatímco se nám mezi prsty rozpadá komfort střední třídy, v bruselských dokumentech se tiše odehrává revoluce. Nejde o utahování šroubů. Jde o přepis cenových vztahů, kde základní energie – teplo, pohyb, proud – přestávají být samozřejmostí. Ne kvůli nedostatku. Ale kvůli plánované ceně uhlíku.

Evropský systém obchodování s emisními povolenkami (ETS) se rozděluje do dvou světů. ETS1, který už roky platí elektrárny a hutě, a nově ETS2, který cílí přímo na každého z nás – domácnosti a auta. Žádné filtry mezi spotřebitelem a systémem (a s ním i spekulanty). Žádné výmluvy. Každý kubík plynu, každý litr benzínu, každý kilometr v dieselové dodávce… bude mít svou cenu uhlíku.

A ta cena neroste náhodou. Je to architektura. Záměr. Politika. Cíl.

Systém je nastaven tak, aby množství povolenek klesalo a k roku 2050 to byla ona vytoužená uhlíková nula. Toto jsme si vybrali. Já, vy. Každý z nás. Takto jsme to chtěli a svou volbou potvrdili.

Dražší uhlík má změnit naše chování. Topení má bolet. Dojezd autem má být výsada. Spotřeba má klesat. A pokud si myslíte, že to je vedlejší efekt, přečtěte si oficiální Impact Assessment k ETS2. Nenajdete tam slovo „pokuta“, ale zato slovo „cenový signál“ tam najdete vice než 30x.

Tohle není „nepřímá uhlíková daň“. Je to sociálně-inženýrský nástroj. Elegantní, neviditelný, nekompromisní. Cíl je změna chování.

Dokument je zde: climate.ec.europa.eu/eu-action/eu-e…

Země, kde světlo závisí na lodi s naftou

Kdesi uprostřed Pacifiku, daleko od kabelů, trhů i pozornosti světa, leží Republika Kiribati, slyšeli jste o ní? Že ne? A přitom mají velmi vtipný účet tady na Xku @KiribatiGov )

Tak pojďme na chvilku do Pacifiku.

Večerní #rychlovlákno 1/8

35 korálových ostrovů rozptýlených na ploše větší než Evropa. Pevniny jen pár kilometrů čtverečních, zato moře všude. A mezi tím lidé, kteří každý večer doufají, že bude elektřina.

Tarawa, hlavní město, žije z dieselových generátorů. Elektřina tu vzniká díky naftě, kterou loď přiveze z tisíců kilometrů vzdáleného světa. Když loď nedorazí, zhasne světlo. Když je bouře, zhasne světlo. Když se rozbije generátor, zhasne světlo.

Na menších ostrovech není ani to. Malé solární panely na střechách dávají pár wattů. Někde jede večer nafta, jinde jen tma. Statistiky říkají „90 % obyvatel má elektřinu“. Realita: 90 % má možná žárovku. Ledničku nebo čerpadlo už jen málokdo.

A přesto – právě tady vzniká solární elektrárna na vodě, největší v dějinách Kiribati. Panely budou plout na laguně, vyrábět čistou elektřinu a chránit pitnou vodu pod sebou. Malý technický zázrak. Možná i budoucnost.

Kiribati nevede v energetice. Ale běží první. Musí. Protože nemá kam couvnout.

cs.m.wikipedia.org/wiki/Kiribati 2/8 – Dieselová realita aneb proč Kiribati topí peníze v naftě

Kiribati nemá uhlí, plyn ani řeky. Má slunce, vítr – a diesel. Diesel je všude. V generátorech, lodích, elektrocentrálách. V roce 2014 spálili jen na Tarawě přes 6 milionů litrů nafty kvůli elektřině. Každý litr musel připlout z ciziny.

Dovážená nafta = vysoké ceny. Generátor v Betiu (městská čtvrť Tarawy) vyrobí kolem 3,7 kWh na litr, což je žalostné číslo. Moderní generátory zvládnou přes 4. Ale ty v Kiribati jsou staré, často porouchané. A servis? Někdy loď, někdy modlitba.

Vláda dotuje elektřinu, aby byla vůbec dostupná. Ale i tak padne na provoz desítky procent veřejného rozpočtu. Je to jako topit bankovkami, protože nemáte krb. A když přijde světová krize cen paliv – Kiribati trpí víc než Evropa.

Aby bylo jasno – bez nafty by to dnes nešlo. Ale dlouhodobě to nejde udržet. Nafta tu není jen fosilní palivo. Je to achillova pata celé infrastruktury. Každý výpadek = blackout. A každá bouře = riziko, že světla nezhasnou jen na večer.

prdrse4all.spc.int/sites/default/…

Zapomenutý proud, který se vrací.

Večerní #rychlovlákno 1/8

Dnešní #rychloteaser se povedl. Hodně lidí mi přišlo říct, že jsem idiot. Ale pojďme se podívat na jinou energetiku. Na energetiku, kde tempo udává stejnosměrný proud. Jednoduchý, klidný, tichý. Netančí v sinusovkách, nehraje si s fázemi. Teče, nebo neteče. Plus a mínus. Na začátku doby elektrické to byl standard. Dnes rarita. A zítra? Možná základ budoucí energetiky…. možná…

Vítejte v příběhu, který nevypráví nostalgie, ale čistá fyzika, ekonomika a technologie.

Na začátku 20. století vyhrál střídavý proud. Tesla, Westinghouse a transformátory změnily svět. AC se dalo snadno transformovat, přenášet na dálku a distribuovat ve třech fázích. Edisonův DC systém zůstal u baterií, tramvají a pár starých továren.

Jenže svět se změnil.

Dnes:
– většinu elektřiny z obnovitelných zdrojů (soláry, baterie, palivové články) vyrábíme jako DC,
– drtivá většina zařízení (notebooky, LEDky, nabíječky, elektromobily) ji spotřebovává jako DC,
– a přesto mezi výrobou a spotřebou všechno převádíme na AC – a pak zase zpět na DC. Za cenu ztrát, tepla a složitosti.

Moderní elektrizační soustava stojí na měničích. Díky výkonové elektronice už nemusíme být otroky frekvence. Proud můžeme měnit, formovat, regulovat – a hlavně: posílat tak, jak dává smysl. A v některých případech to smysl dává jednosměrně. V některých.. 2/8 – Co je to vlastně moderní DC síť?

Není to baterka s dvěma dráty. A není to Edisonova verze z roku 1880. Moderní stejnosměrná elektrizační soustava je dynamická, řízená a přesná. Pracuje na různých napěťových úrovních:

– HVDC (High Voltage DC): stovky kilovoltů pro přenos na stovky a tisíce kilometrů, často mezi státy nebo přes moře; en.m.wikipedia.org/wiki/High-volt…

– MVDC (Medium Voltage DC): desítky kilovoltů pro průmyslové areály, datacentra, lodě, kampusy; gevernova.com/power-conversi…

– LVDC (Low Voltage DC): stovky voltů pro domácnosti, malé čtvrti, školy, mikrosítě; aspire2050.eu/sites/default/…

A teď asi některé zklamu. Na DC se nepřepnem, AC je obecně lepší, dogma stále platí. I když tak trochu a někde ne :) DC sítě dnes nejsou konkurencí AC. Jsou doplňkem, a běžně užívaným. V místech, kde převažuje DC výroba i spotřeba, může být výhodnější neprovádět zbytečný převod. A právě tam nastupují moderní DC sítě – řízené digitálně, jištěné speciálními prvky, optimalizované na efektivitu.

Ale pozor: není to návrat. Je to pokračování evoluce s novými nástroji. Změna se děje tam, kde přináší výhodu. Ne ideologii.

Když síť nesmí selhat. Ani když vypadne to největší, co má.

Ranní #rychlovlákno 1/x

Pravidlo N-1 je jedno z těch tichých pravidel, na kterých stojí civilizace. Nezajímá bulvár, nevyhrává volby, nedostává granty. A přesto je to právě ono, co každý den drží pohromadě evropskou elektroenergetickou síť, která zásobuje stovky milionů lidí.

Zní to jednoduše: Síť musí být schopna přežít výpadek jakéhokoliv jednoho klíčového prvku – bez porušení provozních parametrů.
To znamená: žádné přetížení, žádná nestabilita, žádný blackout. Výpadek nesmí „nakazit“ zbytek sítě. Jinak hrozí dominový efekt.

A právě to je pravidlo N-1: Nezáleží, co vypadne. Ale síť to musí vydržet.

Co všechno se tím myslí? Třeba výpadek:
- jaderného bloku
- vedení 400 kV přes hranice
- transformátoru mezi napěťovými hladinami,
- velké plynové elektrárny ve špičce,
- nebo jiného prvku, který označíme N

A jak ověřujeme, že tohle pravidlo platí? Ve světě o kterém se tu bavíme se tomu říká kontingenční analýza: simuluj výpadek a ověř, že síť zůstane v bezpečných mezích. Jenže to je jen začátek…

iea.org/reports/streng… 2/x N-1 kdysi: Počítej si to sám. Každý za svou síť.

Ještě před 15–20 lety bylo všechno jednodušší. Síť byla národní. Trhy byly národní. A odpovědnost byla taky národní.

Každý provozovatel přenosové soustavy si počítal N-1 sám:
•Měl přehled o plánovaných odstávkách,
•znal výrobní portfolio,
•měl předpověď spotřeby a počasí,
•a uměl simulovat poruchy.

Dispečer nebo plánovač si tedy vzal model sítě, „vypnul“ trafo, vedení nebo blok, a sledoval, co to udělá s tokem. Pokud někde hrozilo přetížení, musel situaci řešit – třeba přeplánovat výrobu nebo omezit exporty.

Problém? Takový model je slepý za hranice.
Proud v Evropě nezná národy, jazyk ani vyhlášky a předpisy. Elektřina teče tam, kde je nejnižší odpor sítě. A může se klidně stát, že Němci vypnou vedení a síť v Česku se přetíží. Nebo že Francouzi pošlou víc do Itálie, ale to „proleze“ přes nás.

Takových incidentů začalo přibývat. A ukázalo se, že svět národních N-1 modelů je archaický.

Kurvítka vs. kurvítka: Evropa zakazuje šroubky v mobilech, ale v energetice občas máme poruchy, které mohou zhasnout celé státy. A na konci pomůžeme jezevčíkovi.

DISCLAIMER!!!
Tohle vlákno je psané s nadsázkou, ironií a láskou ke stabilní frekvenci. Nechci shazovat snahu o udržitelnou energetiku – jen si dělám legraci z mikro i makro kurvítek :)

Díky @beprecision za inspiraci. Dočtěte až do konce. A pak udělejte něco dobrého. 🐾 Kurvítko. Takový hezký český výraz. A tak univerzálně přesný.

V elektronice si pod tím představíme třeba:
– čip, který zablokuje tiskárnu po 1000 výtiscích,
– šroubek, který se nedá vyšroubovat bez destrukce,
– software, který zpomalí telefon hned po záruce.

Evropská unie se rozhodla s těmito praktikami skoncovat.
Od roku 2024 platí směrnice 2024/825/EU zakazující tzv. „plánované zastarávání“.
Od 2026 přibydou štítky opravitelnosti.
Výrobce bude muset zaručit, že zařízení půjde opravit, že bude možné sehnat díly i že software nebude snižovat výkon „jen tak“.

Výsledkem má být:
✔️ delší životnost,
✔️ méně odpadu,
✔️ větší důvěra spotřebitelů,
✔️ nižší uhlíková stopa.

Zní to skvěle. V oblasti elektroniky jsme detailní, striktní, zásadoví.

Ale pak přijde kontrast:
Na jedné straně hlídáme šroubek v telefonu.
Na druhé připojujeme do elektroenergetické sítě stovky nových zařízení denně – a doufáme, že si budou rozumět.

“Dělám to pro děti.” Příběh pana Karla – a několika set tisíc dalších…

Pan Karel žije ve středočeské obci, kde se za socialismu postavilo několik desítek rodinných domů. Dnes je tam klid, kousek pole, starý sad a autobus jezdí čtyřikrát denně.

Je mu 68. Je vdovec. Manželka mu zemřela na jaře před třemi lety.
Zůstal v domě, který postavil v 80. letech vlastníma rukama. Cihly tahal z bouračky, sádrokarton koupil „bokem“, okna mu měnil kamarád z JZD.

Nikdy nebyl bohatý. Dlouho pracoval jako malíř pokojů. Po revoluci šel na živnosťák. Roky makal – a pak to zkusil s malým obchůdkem. Soused říkal, že je v tom budoucnost. Nebyla. Přišla pohledávka. Exekuce. Dnes už je to vyřešené, ale záznam v registrech zůstal. Nesmázneš. Klid. Ještě všechno zvládne

Zahrádka je upravená, branka natřená. Pan Karel štípe dříví, čistí kotel, opravuje okapy. Auto má starou Fabii kombi – „kdyby bylo potřeba něco přivést.“ Rok výroby 2008. Pojízdná, servis si udělá sám. Najede asi 10 tisíc kilometrů ročně. Víc ne.

Do nemocnice. Na chatu po mamince. Na nákup. A občas za vnukem, když má narozeniny. Dcery bydlí v Praze, nemají čas. On to chápe.

Když trh říká ano, ale síť si to rozmyslí. Vítejte ve světě, o kterém jste nikdy nesly neslyšeli… nejspíš :)

Večerní #rychlovlákno

Evropský trh s elektřinou je propracovaný. Funguje na aukcích, matematice, rovnováze nabídky a poptávky.

A pak přijde fyzika. A řekne: „Promiňte, ale tudy to nepůjde. Tudy to prostě nepoteče”

Vítejte ve světě bidding zones – zón, kde elektřina teoreticky proudí volně… dokud jí v tom nepřekáží realita.

Tohle vlákno je o tom, proč občas vypneme větrník, abychom mohli spustit uhelnou elektrárnu. A ještě to zaplatíme. 2/10 – Co jsou bidding zones?

Bidding zóna je obchodní oblast, kde se všichni tváříme, že přenosová síť neexistuje, resp. zóna, kde neexistuje žádné fyzikální omezení. Jedna zóna = jedna cena. Proud teče? Jasně, to se nějak zvládne.

Zóny usnadňují obchod. Ale síť žádné zóny nezná – zná jen vodiče, transformátory a fyzikální zákony.

A když se síť po tržní aukci podívá na výsledky a zvedne obočí, nastupuje redispečink. Nebo horší – curtailment.

Rakousko bez uhlí i jádra – zázrak obnovitelné energetiky, nebo elegantní iluze?

Večerní #rychlovlákno

1/15

Dneska jsem slíbil, že vám tu něco napíšu k Rakousku. Rakousko je zajímavá země. Mám ji rád, mám rád Alpy, mám rád Vídeň, je to něco jako Česko, jen tam mluví divným jazykem…země hor, kravek, Mozartových koulí… a zelené elektřiny.

S 87 % elektřiny z OZE a zákazem uhlí i jádra bývá velebeno jako evropský vzor. Ale jak vypadá tenhle „zázrak“ při bližším pohledu? Co se skrývá za zeleným pozlátkem? A hlavně: Zvládlo by to Rakousko samo, bez dovozu od sousedů? Vezmeme si rakouskou energetiku pod lupu. A nebudeme se bát ani na jádro ukázat prstem. Rakouská elektroenergetika stojí na vodě. Tedy obrazně i doslova. Více než 55 % elektřiny vyrábí vodní elektrárny, zbytek si dělí vítr, slunce, biomasa a plyn. Ale voda vysychá, vítr fouká nepravidelně a slunce nesvítí v noci. Co pak? Pak přichází exportéři – Německo, Česko, Slovinsko. Rakousko sice píše „100 % z OZE“, ale jen když to počasí dovolí. Jinak si „vypůjčí“ od jaderných sousedů.

en.m.wikipedia.org/wiki/Energy_in…

Energetická supervelmoc v absolutní krizi

Denní #rychlovlákno od vody

Írán má 2. největší zásoby zemního plynu a 3. největší zásoby ropy na světě. Přesto v roce 2024 zažil nejhorší sérii blackoutů za poslední dekádu. Síť se hroutí, průmysl stojí, školy se zavírají. I tak země vyváží proud do Iráku. Zvenku to může působit jako surovinové impérium, ale uvnitř jde o přetopený kotel bez ventilu. Energetická infrastruktura je zastaralá, digitalizace neexistuje, výpadky jsou každodenní. Místo decentralizace, inovace a diverzifikace sítě se jede dál v kruhu dotací, státního chaosu a nedůvěry investorů. Studium téhle energetiky je fascinující. A zároveň smutné a strašidelné Mix výroby: 21. století? Spíš historie bez budoucnosti…

Írán vyrábí většinu své elektřiny z plynu (cca 80 %) a z ropných produktů (7–14 %). Hydro dává kolem 6 %, jádro z Bušehru přispívá 1–2 %. Obnovitelné zdroje? Pod 1 %. A to i přesto, že má Írán 300 slunečných dní ročně a bohatý vítr v horských pásmech.

Írán by mohl být velmoc, ale většinu toho, co vytěží, tak sám spotřebuje…

Problémem není jen mix, ale i technologie – většina elektráren je stará, neefektivní, s nízkou účinností a velkými provozními náklady. Spalování mazutu ve špičkách je ekologická katastrofa.

Změna? Brzdí ji sankce, korupce i politický autismus. Místo přechodu na OZE Írán drtí vlastní možnosti.

en.m.wikipedia.org/wiki/Iranian_e…

Když AI mění energetiku rychleji než Miloš Zeman názory..

V Piešťanech mi byla položena rejpavá otázka.

„Jak jsou datacentra v Irsku relevantní pro ceny na CZ–SK trhu?“

Znělo to skoro jako výčitka. Mluvil jsem před tím o tom, že v tech zemích spotřebují datacentra víc elektřiny než domácnosti. A že jejich žravost roste 3× rychleji než celý trh.

Rejpavá otázka… ale jen pokud se díváme na svět tady a teď.
A co z toho vyleze, když se podíváme o pár let dopředu?
Že cena asi klesat nebude.
A že datová centra nejsou jen problém cizích lidí v cizích zemích.

Večerní #rychlovlákno 1/x 2/9: V Irsku spotřebují datacentra víc elektřiny než domácnosti

V roce 2015 to bylo 5 % spotřeby.
V roce 2023 už 21 %.
A za pár let to může být třetina.

Datacentra jedou 24/7. Nikdy nespí. A AI? Ta z nich dělá digitální hutě. Počítače počítají. A počítání bolí – hlavně síť a emise.

V lednu 2025 padl v Irsku nový rekord spotřeby – 6 024 MW. Z toho hezký kousek křičel: „Trénuju jazykový model!“

Až někdy zas uslyšíte, že energetická náročnost cloudu je přehnané téma – ukažte na Dublin. Tamní síť už ten vtip zná.

Když síť potřebuje kafe!

Večerní #rychlovlákno 1/X

Je ráno, ticho před špičkou. Dispečer usrkává kafe a síť klidně pulzuje na 50 Hz. Jenže 2018 se stalo něco, co síť zbudilo dřív než budík. Frekvence dlouhodobě poklesla – ne o moc, v průměru jen na 49,996 Hz – ale i tak to stačilo, aby se po Evropě začaly zpožďovat digitální hodiny. Důvod? Spor Srbsko–Kosovo. Kosované brali energii, Srbové ji nedodávali (mám osobní vzpomínky ze Srbska s vtipy na téma Kosovo nám krade elektřinu a tak je občas vypnem). Vznikl deficit 113 GWh a síť se táhla jak člověk bez ranní kávy. Naštěstí zabrala obrana – automatické rezervy výkonu – a zabránily kolapsu. Když se pak politici dohodli, síť si zívla, protáhla se… a hodiny se zase rozběhly. A my jsme si poprvé všimli, že i elektrická síť potřebuje někdy espresso.

entsoe.eu/news/2018/03/0… 2/X Co jsou podpůrné služby?

Představte si elektrizační soustavu jako tělo. Frekvence 50 Hz je tep – a podpůrné služby jsou reflexy, které zabrání mdlobám. Když se poptávka a výroba minou, síť zareaguje. Nejsou to kouzla, ale propracovaný systém reflexů: od primárního „cuknutí svalem“ přes řízený nádech až po zavolání doktora (terciární rezerva). Když nic nepomůže, nastupuje resuscitace – start ze tmy. Podpůrné služby tak nejsou rezerva do šuplíku – jsou to ti, kdo zajišťují, že žárovka svítí i při poruše někde v Alpách. A že se vám nerozbliká žárovka, když zafouká někde na Baltu.