Přemýšlel jsem, jak dál. Možná to bude trochu patos (bez toho to nejde, promiňte).
Nebudu říkat, že je to teď psychicky úplně jednoduchý, koneckonců, sami to z mého vyjadřování asi chápete.
Řeknu je pár věcí, které mám na srdci a tím to celé uzavřu.
1) Od začátku Majdanu píšu a konstantě mluvím o podpoře Ukrajiny. Roky vystupuju proti Lukašenkovu režimu. 11 let jsem v Bělorusku nebyl a vím, že pokud se za mého života režim nezmění, tak se tam už nikdy nepodívám.
Ne, že by mě to nějak zvlášť mrzelo, nikdo mě tam už stejně nečeká (mrzí mě jen, že jsem nemohl na pohřeb ani jednoho ze svých prarodičů).
Podporoval jsem a podporuju demokratické změny v mé rodné zemi. A bohužel vím, že změna teď není možná.
Chtěl bych ještě jednou vzkázat lidem, co tu chtějí kádrovat běloruskou a ruskou menšinu a vyzývají k veřejnému vyjádření.
Bělorusové, co sem utečou, jsou většinou obětí Lukašenkova režimu. Mnohým z nich zůstaly v Bělorusku rodiny.
Ti z vás, kteří vyzýváte Rusy či Bělorusy…
aby veřejně deklarovali svůj postoj k válce, vůbec nechápete situaci.
Netušíte, jak velký dosah mají tamní tajné služby. Netušíte, co monitorují a netušíte, co všechno se muže stát rodinám těch lidi.
Zabíjet Bělorusy (jako se to stalo v Itálii), diskriminovat je…
například odmítnutím najmu, propichovat jim kola od auta a fyzicky napadat (jako se to děje třeba v Polsku) nepomůže ani Vám, ani Bělorusům, ani Ukrajincům (a týká se to i Rusů).
Masy lidi u nás nepodporují válku. Nechtějí ji. A režim je za to muže fyzicky zlikvidovat…