Přemýšlel jsem, jak dál. Možná to bude trochu patos (bez toho to nejde, promiňte).
Nebudu říkat, že je to teď psychicky úplně jednoduchý, koneckonců, sami to z mého vyjadřování asi chápete.
Řeknu je pár věcí, které mám na srdci a tím to celé uzavřu.
1) Od začátku Majdanu píšu a konstantě mluvím o podpoře Ukrajiny. Roky vystupuju proti Lukašenkovu režimu. 11 let jsem v Bělorusku nebyl a vím, že pokud se za mého života režim nezmění, tak se tam už nikdy nepodívám.
Ne, že by mě to nějak zvlášť mrzelo, nikdo mě tam už stejně nečeká (mrzí mě jen, že jsem nemohl na pohřeb ani jednoho ze svých prarodičů).
Podporoval jsem a podporuju demokratické změny v mé rodné zemi. A bohužel vím, že změna teď není možná.