Část diskutujících má na validitu současných odborů podobný názor jako na validitu současného feminismu:
"Kdysi šlo o užitečná hnutí, ale dnes už jde o škodlivý/nebezpečný přežitek."
Tak se dnes na tento přístup podíváme trochu hlouběji z pohledu mentálních zkreslení. ->
Jde o kombinaci pěti mentálních zkreslení:
• "Chci zachovat současnost", neboli status quo bias.
• "Víme, jak věci dopadly", neboli problém zpětného pohledu.
• "To, co jsem prožil, považuju za normální", neboli baseline fallacy.
• Radši nezískám, ale hlavně neztratit", neboli averze ke ztrátě.
• "Dnes jsme na vrcholu, lepší to nebude", neboli iluze konce historie.
Myslím si, že odpůrce současných hnutí, který ale uznává jejich historický přínos, by k nim měl v minulosti na 99 % ->
podobné výhrady jako má k těm současným. V té době totiž ještě nešlo o historii, která se pohnula správným směrem. Šlo také "o současná hnutí přinášející změny, které nejsou potřeba/které jsou nebezpečné."
S největší pravděpodobností by tedy měl v minulosti tento člověk výhrady proti těm samým hnutím a jejich činům, jejichž historický přínos dnes uznává. Docela paradoxní, ne?
Proč?
Možná se Vám zdá jako sci-fi, že by se ten samý člověk objevil v minulosti a dalo se předvídat, co si bude myslet.
Jenže všechna výše zmíněná myšlenková zkreslení jsou univerzální, defaultní a táhnou napříč všemi generacemi. Jsme tak prostě už dlouho nastaveni.
U člověka cenícího si historického vlivu feminismu, ale odmítajícího celé hnutí BLM kvůli jeho občasné a především neprogramové násilnosti, není moc pravděpodobné, že by kdysi dokázal ocenit tehdy současnou násilnost některých feministek. A tím teda neříkám, ->
že automaticky souhlasím s násilím. Nevím zatím dost na to, abych jej dokázal jednoznačně ospravedlnit, odsoudit nebo o něm elaboroval.
Jen poukazuju na to, že se mnoho sociálních hnutí k násilí uchylovalo, a to i ta, která uznáváme jako zásadní ve svém vlivu na současnost .
Není tedy moc důvodů myslet si, že by tento člověk v minulosti uznával feminismus nebo odbory, pokud se mu jejich současné verze jako celek nelíbí a nedokáže na nich najít nic pozitivního ani v jejich umírněných křídlech.
A jak přesně fungují ta mentální zkreslení?
Jde o to, že při pohledu nazpět už víme jak věci dopadly (hindsight bias) a vyrostli jsme v nich jako v "normálu" (baseline fallacy). Vidíme je tedy jako přirozené a všichni různým způsobem vnímáme změny jako nepřirozenou odchylku od normálu.
To vede k uvažování: Není jasné, jak bude vypadat budoucnost, ale mohlo by to dopadnout špatně, takže radši nic neriskovat a na snahy o změnu pohlížet jako na radikální. Kvůli averzi ke ztrátě tak dojde k uchýlení se ke status quo biasu.
No a pokud takto někdo vidí svět, proč si myslet, že by jej tak neviděl v minulosti, když ještě nebylo jasné, jak věci dopadnou?
Proč si myslet, že by na odbory nepohlížel jako na škůdce a nebránil by vzniku 40hodinového týdne, protože by to zničilo ekonomiku?
Proč si myslet že by tento člověk nechtěl držet ženy doma v kuchyni, protože to byl tehdy "normál" a nikdo nevěděl, k jaké emancipaci za 100-200 let dojde?
Na to odpovídá mentální zkreslení iluze konce historie.
Zpětně se smějeme lidem, kteří tvrdili, že všechno, co mohlo být vynalezeno, už bylo vynalezeno. Opovrhujeme lidmi, kteří bojovali za zachování otroctví. Vidíme všechny ty změny a říkáme si, jak je možné, že je v minulosti neviděli.
Lidé protestující proti feminismu a odborům v minulosti měli velmi podobné argumenty a důvody jako lidé protestující proti nim v současnosti.
Byli přesvědčeni o jejich zbytečnosti. Neudržitelnosti. Nepotřebnosti. Absurdnosti. Neoprávněnosti.
A stejné je to dnes, jakkoliv si můžeme myslet, že teď už opravdu víme. Přitom to, že si narozdíl od minulosti už sice všichni umíme představit pracující ženu a osmihodinový pracovní týden, neznamená, že jsme vymysleli všechno a jinak věci dělat nejdou.
TL;DR, ten, kdo se drží iluze konce historie dnes, by se jí s největší pravděpodobností držel i v minulosti a protestoval proti tomu, co dnes uznává.
PS: Samozřejmě #notallmen a hlavně si to nebrat osobně a nebýt vztahovačný*á. :)
Nakonec osobní dovětek: Těším se, až přijde generace, která s přibývajícím věkem nebude sebe sama považovat za pupek světa, své postoje za konečné a nevylepšitelné a která si uvědomí, že dost možná ne všechno vidí správně, ale bude otevřená společenskému vývoji.
Těšit se je ale možná přehnaně optimistické, protože abych se jí dožil, musela by se musela objevit velmi brzo a ta má generace takovou generací nejspíš nebude. Takže teda spíš doufám, že se nějaká taková objeví velmi brzy, i když už tu nebudu. :)
• • •
Missing some Tweet in this thread? You can try to
force a refresh
Nejde už o hromadu různých kousků textu v poznámce, která se jmenuje jako klíčové slovo. Jde o síť myšlenek, které spolu různým způsobem souvisejí a nutí mě přemýšlet. Jejich vytváření trvá, ale stejně tak trvá, aby člověk něco vůbec věděl.
Na obrázku vidíte přes 100.000 slov ve více než 1.000 poznámkách. Na zpracování ale čeká ještě 1,7 milionu slov různých výpisků, takže jsem sotva na 6 % toho, co jsem za posledních několik let četl. Toho, o čem bych si mohl myslet, že vím.
Dotaz zní, jak zaplatíme hypotéku apod., když zavřeme kohoutky z Ruska.
Samozřejmě bychom takový dotaz mohli odsuzovat, protože by pomoc ostatním měla být přednější. Jenže takový postoj celý problém nijak neřeší, pouze jej odsouvá do pozadí.
Jak jej ale řešit?
Skrze státy. Právě proto státy vznikly. Mytické entity přesahující každého jednotlivce bez ohledu na to, co si myslel Ludvík XIV. Ty si díky své velikosti můžou dovolit to, co si nemůže dovolit skoro žádný jednotlivec a jen několik málo firem.
Co má společného tichá pošta ✉ a systémové myšlení?
Hra je to jednoduchá. Vymyslete slovo, nechte jej šeptem projít skrze skupinu dětí a sledujte, jak na konci vyjde slovo úplně jiné. Bez výjimky.
Proč? A jak je možné, že ta samá hra funguje stejně všude na světě? 🧵
Nejprve zkusíme zjistit, jestli za výsledky můžou děti.
Nejprve si s nimi zahrajte alternativu – "hlasitou poštu". Ta spočívá v tom, že každé dítě řekne tomu následujícímu slovo nahlas. Nejspíš nebude nijak velký problém, aby na konec řetězu došlo slovo v nezměněné podobě.
Pak si zahrajte tradiční tichou poštu. Výsledek? Jako vždycky. Na konec došlo jiné slovo, než se kterým se začalo.