Způsobů, jak nás, lidstvo, může příroda zabít, je fakt hodně.
Může nás usmažit kosmické záření, rozpad ekosystému, zemětřesení, cunami, exploze sopky, bouře v atmosféře, výrony jedovatých plynů, nebo srážkou Země s ☄️
Říkat vám, že rozkvět dinosauřího impéria utnul dopad planetky do oblasti dnešního poloostrova Yucatán mi přijde, popravdě, jak nosit dříví do lesa.
To ví totiž (hlavně kvůli dětem a jejich obsesí) každej.
Řada z vás dá taky z hlavy ten divný název: #Chicxulub
Chicxulub je pořádně velká ďoura v zemi. Tedy spíš byla.
Její průměr je přibližně 180 kilometrů, což je strašně moc Václaváků (pokud počítám správně, tak ca 240) a jeho hloubka byla před zanesením sedimenty krásných...
...20 kilometrů, což je přibližně stejně jako 3333,3 periodických brněnských orlojů postavených na sebe (ať nejsem nařknut z pragocentrismu).
Tahle ďoura vznikla během pořádný řachy, kdy to do Země narval přibližně 10 kilometrů velký vesmírný šutr.
Radler59, CC BY SA 4.0
Jelikož měli dinosauři fakt smůlu (a my sakra štěstí, aneb úhel pohledu je pěkná mrcha), dopadla planetka do místa, kde se tehdy nacházelo mělké moře.
Do atmosféry se tak mohlo dostat nejenom obrovské množství vyvržených hornin, ale také vodní páry.
Vzniknout mohla i megacunami
Pár chvilek a Tyranosaurus Rex mohl předními packami zaplácat "sbohem a šáteček" a vyhynout.
(No dobře, vytleskat melodii asi nemohl, pač si nejsem jist, že si předními mohl o sebe plácnout, ale nekažme si to).
Před ca 66 milióny let tak planetka dost zresetovala vývoj života
Jenže v týdnu obletěla vědecký svět zpráva, že tenhle masakr nemá dost možného jen jednoho pachatele, ale že mu někdo pomohl...
O vzhledu oceánského dna toho víme méně, než o povrchu Marsu.
Zdánlivě úsměvné zjednodušení má přitom v sobě spousty pravdy.
Nevíme totiž, jak většina oceánského dna vypadá.
Proč?
Protože ho před námi schovávají kilometry slané vody.
Docela často se tak stane, že na oceánském dně najdeme nějaké překvapení.
A nejinak tomu bylo na konci roku 2020, kdy se jeden vědecký tým prohraboval daty ukazujícími, jak se skrze oceánskou kůru poblíž západní Afriky šíří seismické vlny. ig.cas.cz/komiks-1/
Cílem průzkumu bylo zjistit, jak se kdysi dávno od Afriky oddělila jižní Amerika...
Nově objevená "ďoura", která se dočkala (mnohem uživatelsky přívětivějšího) jména #Nadir, je sice jen necelých 10 kilometrů široká a několik stovek metrů hluboká, ale přesto možná jednou přepíše učebnice.
Ďoura Nadir se totiž nachází ve vrstvách sedimentů, které nasvědčují, že je stará... ne, tohle určitě neuhádnete...
Suprise, surprise.
66 miliónů let.
Je sice sobota večer, ale ani tak není těžký si spojit, že pokud máme někde sakra velkou ďouru a "nedaleko" od ní malou ďouru a obě ty ďoury mají stejný věk, že by mezi nimi mohla být nějaká ta spojitost...
Vědecký tým tak přišel s trojicí hypotéz.
První říká, že ten tvrďáckej šutr, co sestřelil dinosaury z povrchu zemského, zas takovej tvrďák nebyl.
Stačilo, aby se potkal se zemskou gravitací a baník.
Gravitace totiž dokáže přilétající těleso rozervat na kusy.
Z jednoho většího tělesa jich tak máte pár malých do školky.
Na povrch planety tak nemusí dopadnout těleso jedno, ale víc.
Jupiter by po setkání s kometou Shoemaker–Levy 9 mohl vyprávět.
Přesně tohle zažil
Na Zemi tak nemusela dopadnout planetka v celku, ale být rozervána na kusy.
Země si tak mohla užít bombardování.
Což by znamenalo, že původní těleso bylo větší, než těch 10 km, co jsme doposud uvažovali...
A více dopadů znamená samozřejmě více škod a ničení...
Druhou možností je, že sem z dálav Sluneční soustavy nepřiletěla planetka jedna, ale dvě
Když totiž po našem sousedství rozhlídnete, zjistíte, že některé planetky na cestě vesmírem nechtějí cestovat spolu, ale že mají parťáka (nebo parťačku?)
A jak to chce jeden někam narvat...
... ten druhej se samozřejmě okamžitě přidá.
Na povrch planety tak dopadnou tělesa obě.
Země tak mohla mít prostě jen smůlu.
A pak tady máme třetí možnost... a to tu, že mezi ďourami žádná přímá spojitost není.
Vyrobit na povrchu ďouru o velikosti 10 kilometrů totiž zvládají dopadající planetky statisticky jednou za 700 000 let.
Na Zemi tak můžeme mít dvě na sobě nezávislé ďoury, které vznikly během 1 miliónu let...
A dokud tu menší ďouru nenavrtáme (na což se teď shánějí prachy) a neodebereme vzorky, nejsme si jisti, jestli jsou obě na vlas stejně staré... a nebo jedna je "krapet" starší.
Tohle se teprve ukáže, nicméně než se těch pár miliónů amerických dolarů sežene na vyslání vrtné lodě do afrických vod, můžete si dát tu vědeckou studii, která o tomto objevu dává světu vědět.
Nevím jak vás, ale mě by překvapilo, kdybych zažil to, co skupina australských horníků v regionu Pilbara.
Během jízdy po místní "polní" cestě objevili hořící kus černého čehosi, který se zničehonic objevil v jejich cestě.
Kde se tam vzal a co to je? To se dozvíte ve 🧵
Krátce poté, co svůj objev nahlásili, se na místo dostavila australská policie.
Ta po zběžném průzkumu zjistila, že se nejedná o pozůstatky mimozemské invazivní flotily, ale o něco, co téměř určitě pochází ze Země.
Ta věc totiž byla tvořena z uhlíkových vláken.
Bylo tak zřejmé, že se do australské pouště zřítil kus kosmického smetí. Už zase.
Následnou analýzou letových drah vypouštěných raket bylo určeno, že se téměř určitě jedná o pozůstatek čínské nosné rakety Jielong-3, která v září letošního roku vynesla do vesmíru 12 družic.
A máme tady další příspěvek do diskuse, jestli se dnes na povrchu Marsu nachází kapalná voda!
Jeden US vědec na základě meteorologických dat pořízených v 70. letech 20. století sondou Viking 2 a numerického modelování prozkoumal, jestli by mohla...
Obrázek níže je od AI... 🧵
... kapalná voda na povrchu Marsu se vyskytovat.
Nezajímal se ale o čistou vodu - pro její existenci tam podmínky téměř určitě nejsou - ale o solanku.
Tedy roztok vody nabohacený o některou ze solí.
Proč? Protože sůl pomáhá snížit teplotu, za které voda zmrzne.
A vy když tak vodu dostatečně osolíte a navíc nesáhnete po kuchyňské soli, ale po některé z exotičtějších zástupců, ideálně ze skupiny chloristanů (jen bacha, ty jsou pro člověka a většina života toxické...), můžete srazit teplotu, za které vám ten roztok zmrzne, až k - 75 °C.
Tenhle modrý flek uprostřed rozmazaného snímku je těleso 3I/ATLAS.
Jeho rychlost a dráha jasně ukazují, že nepochází ze Sluneční soustavy, ale přiletěl z hlubin mezihvězdného prostoru!
Jde teprve o třetí objekt z jiného hvězdného systému, který jsme zaznamenali🧵
Není to přitom poprvé, co jsme mezihvězdného poutníka našli. Poprvé se to podařilo v roce 2017 s pomocí havajských dalekohledů Pan-STARRS.
Tehdy jsme spatřili ʻOumuamuu – první potvrzené těleso pocházející z jiné sluneční soustavy.
Jenže to jsme našli pozdě...
Spatřili jsme ho totiž až v momentě, když už se od Slunce vzdaloval.
Měli jsme tak doslova jen pár okamžiků je na její pozorování a získali jsme jen málo informací o tom, jak tento vzácný návštěvník vypadá a z čeho je složen. en.wikipedia.org/wiki/1I/%CA%BB…
Jestli jste někdy snili o tom, že se budete potápět u pestrobarevného korálového útesu se stovkami rybek okolo vás a ještě jste to nestihli zrealizovat, měli byste si pospíšit
S korály to totiž v posledních letech vypadá (doslova) bledě a v následujících desetiletích bude hůř🧵
I když na korálové útesy připadá méně než jedno procento mořského dna, mají pro oceány nenahraditelné místo.
Přibližně každý čtvrtý mořský organismus totiž ke svému životu potřebuje korálové útesy.
Ať už pro získávání potravy, úkrytu nebo místa, kde se může rozmnožovat.
Korálové útesy tak hrají nenahraditelné místo v oceánském ekosystému
Jenže nejde jen o přírodu. Korálové útesy mají značný význam i pro člověka - umožňují značné příjmy rybářům i odvětví turismu
Navíc pomáhají chránit pobřeží před ničivými vlnami a tím udržovat souše nad vodou