Způsobů, jak nás, lidstvo, může příroda zabít, je fakt hodně.
Může nás usmažit kosmické záření, rozpad ekosystému, zemětřesení, cunami, exploze sopky, bouře v atmosféře, výrony jedovatých plynů, nebo srážkou Země s ☄️
Říkat vám, že rozkvět dinosauřího impéria utnul dopad planetky do oblasti dnešního poloostrova Yucatán mi přijde, popravdě, jak nosit dříví do lesa.
To ví totiž (hlavně kvůli dětem a jejich obsesí) každej.
Řada z vás dá taky z hlavy ten divný název: #Chicxulub
Chicxulub je pořádně velká ďoura v zemi. Tedy spíš byla.
Její průměr je přibližně 180 kilometrů, což je strašně moc Václaváků (pokud počítám správně, tak ca 240) a jeho hloubka byla před zanesením sedimenty krásných...
...20 kilometrů, což je přibližně stejně jako 3333,3 periodických brněnských orlojů postavených na sebe (ať nejsem nařknut z pragocentrismu).
Tahle ďoura vznikla během pořádný řachy, kdy to do Země narval přibližně 10 kilometrů velký vesmírný šutr.
Radler59, CC BY SA 4.0
Jelikož měli dinosauři fakt smůlu (a my sakra štěstí, aneb úhel pohledu je pěkná mrcha), dopadla planetka do místa, kde se tehdy nacházelo mělké moře.
Do atmosféry se tak mohlo dostat nejenom obrovské množství vyvržených hornin, ale také vodní páry.
Vzniknout mohla i megacunami
Pár chvilek a Tyranosaurus Rex mohl předními packami zaplácat "sbohem a šáteček" a vyhynout.
(No dobře, vytleskat melodii asi nemohl, pač si nejsem jist, že si předními mohl o sebe plácnout, ale nekažme si to).
Před ca 66 milióny let tak planetka dost zresetovala vývoj života
Jenže v týdnu obletěla vědecký svět zpráva, že tenhle masakr nemá dost možného jen jednoho pachatele, ale že mu někdo pomohl...
O vzhledu oceánského dna toho víme méně, než o povrchu Marsu.
Zdánlivě úsměvné zjednodušení má přitom v sobě spousty pravdy.
Nevíme totiž, jak většina oceánského dna vypadá.
Proč?
Protože ho před námi schovávají kilometry slané vody.
Docela často se tak stane, že na oceánském dně najdeme nějaké překvapení.
A nejinak tomu bylo na konci roku 2020, kdy se jeden vědecký tým prohraboval daty ukazujícími, jak se skrze oceánskou kůru poblíž západní Afriky šíří seismické vlny. ig.cas.cz/komiks-1/
Cílem průzkumu bylo zjistit, jak se kdysi dávno od Afriky oddělila jižní Amerika...
Nově objevená "ďoura", která se dočkala (mnohem uživatelsky přívětivějšího) jména #Nadir, je sice jen necelých 10 kilometrů široká a několik stovek metrů hluboká, ale přesto možná jednou přepíše učebnice.
Ďoura Nadir se totiž nachází ve vrstvách sedimentů, které nasvědčují, že je stará... ne, tohle určitě neuhádnete...
Suprise, surprise.
66 miliónů let.
Je sice sobota večer, ale ani tak není těžký si spojit, že pokud máme někde sakra velkou ďouru a "nedaleko" od ní malou ďouru a obě ty ďoury mají stejný věk, že by mezi nimi mohla být nějaká ta spojitost...
Vědecký tým tak přišel s trojicí hypotéz.
První říká, že ten tvrďáckej šutr, co sestřelil dinosaury z povrchu zemského, zas takovej tvrďák nebyl.
Stačilo, aby se potkal se zemskou gravitací a baník.
Gravitace totiž dokáže přilétající těleso rozervat na kusy.
Z jednoho většího tělesa jich tak máte pár malých do školky.
Na povrch planety tak nemusí dopadnout těleso jedno, ale víc.
Jupiter by po setkání s kometou Shoemaker–Levy 9 mohl vyprávět.
Přesně tohle zažil
Na Zemi tak nemusela dopadnout planetka v celku, ale být rozervána na kusy.
Země si tak mohla užít bombardování.
Což by znamenalo, že původní těleso bylo větší, než těch 10 km, co jsme doposud uvažovali...
A více dopadů znamená samozřejmě více škod a ničení...
Druhou možností je, že sem z dálav Sluneční soustavy nepřiletěla planetka jedna, ale dvě
Když totiž po našem sousedství rozhlídnete, zjistíte, že některé planetky na cestě vesmírem nechtějí cestovat spolu, ale že mají parťáka (nebo parťačku?)
A jak to chce jeden někam narvat...
... ten druhej se samozřejmě okamžitě přidá.
Na povrch planety tak dopadnou tělesa obě.
Země tak mohla mít prostě jen smůlu.
A pak tady máme třetí možnost... a to tu, že mezi ďourami žádná přímá spojitost není.
Vyrobit na povrchu ďouru o velikosti 10 kilometrů totiž zvládají dopadající planetky statisticky jednou za 700 000 let.
Na Zemi tak můžeme mít dvě na sobě nezávislé ďoury, které vznikly během 1 miliónu let...
A dokud tu menší ďouru nenavrtáme (na což se teď shánějí prachy) a neodebereme vzorky, nejsme si jisti, jestli jsou obě na vlas stejně staré... a nebo jedna je "krapet" starší.
Tohle se teprve ukáže, nicméně než se těch pár miliónů amerických dolarů sežene na vyslání vrtné lodě do afrických vod, můžete si dát tu vědeckou studii, která o tomto objevu dává světu vědět.
Hledám zeď, do které dnes budu bušit z čirého zoufalství.
Poslouchal jsem @Evropa2, kde Tomáš Zástěra vytáhl veselou historku, "jak v NASA jsou všichni mimoni", pač astronautům nefungovaly ve vesmíru propisky a kolik stálo to vyřešit.
Ale Rusové, borci, použili tužku! #hoax
Jako vtípek to určitě pobaví a není nic lepšího, než z party vzdělaných lidí udělat idioty.
Na publikum tohle vždycky zabere a sklidíte body. Populisti by mohli vyprávět.
Akorát je blbý, že se ten příběh tak vůbec nestal.
Ale jasné, kdo by se dnes zabýval pravdou.
Pokud jste tu urban legend ještě neslyšeli, zní takto:
Američani měli problém. V 60. letech 20. století jim ve vesmíru nefungovali propisky - inkoust kvůli gravitaci netekl do hrotu. Proto utratili přes milión tehdejších dolarů (ca 10 mil. USD dnes), aby vymysleli, jak to udělat
Víte, co má společného Londýn, Jakarta, Dhaka, Bangkok a New Orleans?
Tam všude budou chudinky ovce potřebovat plovací vesty, chůdy, nebo být zkřížený s delfíny na ovce hopkavé
Všechna tato města totiž čelí bezprostřednímu nebezpečí zaplavení mořem
A to i bez změny klimatu🧵
Je mi jasné, že všichni víte, že hladiny světového oceánu stoupá kvůli tání ledovců a tepelné roztažnosti vody, tedy následkům globální změny klimatu (pokud ne, máte tady k tomu starší vlákno).
I kdybychom totiž dokázali mávnutím kouzelného proutku ustálit hladinu světových oceánů na konkrétní hladině, stále bude řada světových aglomerací během pár desetiletí z části vodou zaplavena.
Mnohá velkoměsta, ve kterých žijí desítky miliónů lidí, se totiž propadají.
Země se rozestoupila na východ od vyhaslé sopky #Sundhnúksgígar, přibližně 4 kilometry na sever od města #Grindavík a ca 1,5 na východ od geotermální elektrárny #Svartsengi.
Postupně se otevírala dál směrem na sever a teď má délku ca 4,5 km!
"Thierry, okamžitě volej majora. Tohle se mu nebude líbit!" vykřikl Hervé, když uviděl výsledky rutinního měření izotopů uranové rudy dopravené do francouzského závodu ke zpracování.
Na vytištěném papíru před sebou viděl něco naprosto neuvěřitelného.
U-235: 0,717% #vesmírníček
"Majore, tady Thierry Badeaux z izotopové laboratoře. Testovali jsme nově dovezenou dávku uranové rudy, co nám sem dopravili na zpracování příští týden a máme problém. Někdo s tou rudou už pracoval!"
"Jak pracoval?" zapraskalo ze sluchátka.
"Někdo z ní dostal uran 235! Chybí!"
Netrvalo dlouho a na nohou nebyli jen technici izotopové laboratoře. Brzy totiž začaly telefony řinčet i na stolech důležitých lidí.
Nebylo se čemu divit.
Tohle zavánělo obrovským mezinárodním průšvihem.
Nechybělo jen tak něco. Chyběl materiál na výrobu atomové bomby!