Způsobů, jak nás, lidstvo, může příroda zabít, je fakt hodně.
Může nás usmažit kosmické záření, rozpad ekosystému, zemětřesení, cunami, exploze sopky, bouře v atmosféře, výrony jedovatých plynů, nebo srážkou Země s ☄️
Říkat vám, že rozkvět dinosauřího impéria utnul dopad planetky do oblasti dnešního poloostrova Yucatán mi přijde, popravdě, jak nosit dříví do lesa.
To ví totiž (hlavně kvůli dětem a jejich obsesí) každej.
Řada z vás dá taky z hlavy ten divný název: #Chicxulub
Chicxulub je pořádně velká ďoura v zemi. Tedy spíš byla.
Její průměr je přibližně 180 kilometrů, což je strašně moc Václaváků (pokud počítám správně, tak ca 240) a jeho hloubka byla před zanesením sedimenty krásných...
...20 kilometrů, což je přibližně stejně jako 3333,3 periodických brněnských orlojů postavených na sebe (ať nejsem nařknut z pragocentrismu).
Tahle ďoura vznikla během pořádný řachy, kdy to do Země narval přibližně 10 kilometrů velký vesmírný šutr.
Radler59, CC BY SA 4.0
Jelikož měli dinosauři fakt smůlu (a my sakra štěstí, aneb úhel pohledu je pěkná mrcha), dopadla planetka do místa, kde se tehdy nacházelo mělké moře.
Do atmosféry se tak mohlo dostat nejenom obrovské množství vyvržených hornin, ale také vodní páry.
Vzniknout mohla i megacunami
Pár chvilek a Tyranosaurus Rex mohl předními packami zaplácat "sbohem a šáteček" a vyhynout.
(No dobře, vytleskat melodii asi nemohl, pač si nejsem jist, že si předními mohl o sebe plácnout, ale nekažme si to).
Před ca 66 milióny let tak planetka dost zresetovala vývoj života
Jenže v týdnu obletěla vědecký svět zpráva, že tenhle masakr nemá dost možného jen jednoho pachatele, ale že mu někdo pomohl...
O vzhledu oceánského dna toho víme méně, než o povrchu Marsu.
Zdánlivě úsměvné zjednodušení má přitom v sobě spousty pravdy.
Nevíme totiž, jak většina oceánského dna vypadá.
Proč?
Protože ho před námi schovávají kilometry slané vody.
Docela často se tak stane, že na oceánském dně najdeme nějaké překvapení.
A nejinak tomu bylo na konci roku 2020, kdy se jeden vědecký tým prohraboval daty ukazujícími, jak se skrze oceánskou kůru poblíž západní Afriky šíří seismické vlny. ig.cas.cz/komiks-1/
Cílem průzkumu bylo zjistit, jak se kdysi dávno od Afriky oddělila jižní Amerika...
Nově objevená "ďoura", která se dočkala (mnohem uživatelsky přívětivějšího) jména #Nadir, je sice jen necelých 10 kilometrů široká a několik stovek metrů hluboká, ale přesto možná jednou přepíše učebnice.
Ďoura Nadir se totiž nachází ve vrstvách sedimentů, které nasvědčují, že je stará... ne, tohle určitě neuhádnete...
Suprise, surprise.
66 miliónů let.
Je sice sobota večer, ale ani tak není těžký si spojit, že pokud máme někde sakra velkou ďouru a "nedaleko" od ní malou ďouru a obě ty ďoury mají stejný věk, že by mezi nimi mohla být nějaká ta spojitost...
Vědecký tým tak přišel s trojicí hypotéz.
První říká, že ten tvrďáckej šutr, co sestřelil dinosaury z povrchu zemského, zas takovej tvrďák nebyl.
Stačilo, aby se potkal se zemskou gravitací a baník.
Gravitace totiž dokáže přilétající těleso rozervat na kusy.
Z jednoho většího tělesa jich tak máte pár malých do školky.
Na povrch planety tak nemusí dopadnout těleso jedno, ale víc.
Jupiter by po setkání s kometou Shoemaker–Levy 9 mohl vyprávět.
Přesně tohle zažil
Na Zemi tak nemusela dopadnout planetka v celku, ale být rozervána na kusy.
Země si tak mohla užít bombardování.
Což by znamenalo, že původní těleso bylo větší, než těch 10 km, co jsme doposud uvažovali...
A více dopadů znamená samozřejmě více škod a ničení...
Druhou možností je, že sem z dálav Sluneční soustavy nepřiletěla planetka jedna, ale dvě
Když totiž po našem sousedství rozhlídnete, zjistíte, že některé planetky na cestě vesmírem nechtějí cestovat spolu, ale že mají parťáka (nebo parťačku?)
A jak to chce jeden někam narvat...
... ten druhej se samozřejmě okamžitě přidá.
Na povrch planety tak dopadnou tělesa obě.
Země tak mohla mít prostě jen smůlu.
A pak tady máme třetí možnost... a to tu, že mezi ďourami žádná přímá spojitost není.
Vyrobit na povrchu ďouru o velikosti 10 kilometrů totiž zvládají dopadající planetky statisticky jednou za 700 000 let.
Na Zemi tak můžeme mít dvě na sobě nezávislé ďoury, které vznikly během 1 miliónu let...
A dokud tu menší ďouru nenavrtáme (na což se teď shánějí prachy) a neodebereme vzorky, nejsme si jisti, jestli jsou obě na vlas stejně staré... a nebo jedna je "krapet" starší.
Tohle se teprve ukáže, nicméně než se těch pár miliónů amerických dolarů sežene na vyslání vrtné lodě do afrických vod, můžete si dát tu vědeckou studii, která o tomto objevu dává světu vědět.
Jestli jste někdy snili o tom, že se budete potápět u pestrobarevného korálového útesu se stovkami rybek okolo vás a ještě jste to nestihli zrealizovat, měli byste si pospíšit
S korály to totiž v posledních letech vypadá (doslova) bledě a v následujících desetiletích bude hůř🧵
I když na korálové útesy připadá méně než jedno procento mořského dna, mají pro oceány nenahraditelné místo.
Přibližně každý čtvrtý mořský organismus totiž ke svému životu potřebuje korálové útesy.
Ať už pro získávání potravy, úkrytu nebo místa, kde se může rozmnožovat.
Korálové útesy tak hrají nenahraditelné místo v oceánském ekosystému
Jenže nejde jen o přírodu. Korálové útesy mají značný význam i pro člověka - umožňují značné příjmy rybářům i odvětví turismu
Navíc pomáhají chránit pobřeží před ničivými vlnami a tím udržovat souše nad vodou
Má člověk na soptění sopek vliv? A pokud ano, jaký a jak to dělá?
Tohle je otázka, kterou dostávám na přednáškách a v diskusích až překvapivě často. A v tomhle vlákně si vysvětlíme, jak to je.
Zabalte si tak rukavice, svačinku a poletíme najít odpověď, ju? 🧵
Lidi většinou čekají, že za naší schopností ovlivňovat sopky bude nějaká high-tech fičura, bomba nebo alespoň upocená parta těžařů, kteří v nebezpečných podmínkách zkouší navrtat magmatický krb sopky a tím ten žhavý podzemní papiňák upustit.
Jenže ani jedno z toho není pravda
Sopečnou činnost sice dokážeme ovlivňovat, jenže úplně jinak, než si na první dobrou představíme...
A abychom si vysvětlili jak, potřebuji, abyste se mnou zavítali sem.