Thread by @Mitokochan

Všechny vás zdravím a vítám u dalšího tématu. Situace je blbá, všichni se cítíme mizerně, proto je třeba si připomínat, že nikdy není tak hrozně, aby nemohlo být ještě hůř. S tímto pozitivním přístupem načínám téma jaderných katastrof. #fyzivlákno #černýhumor

Tohle téma je hrozně zajímavé z několika důvodů. Prvním z nich je fakt, že si málokdy uvědomujeme, jak daleko jsme na poli jaderné fyziky za pouhé století došli. Atom byl objeven okolo prvního desetiletí dvacátého století a trvalo jen pár desítek let, než jsme jej poprvé rozbili.

S tím si samozřejmě připomínáme i smutnou historii jaderných zbraní. Jejich použití ve WW2, jejich následný rychlý rozvoj, i to, že jaderné zbraně dodnes nad lidstvem visí jak Damoklův meč. Jak to však ale bývá, s vývojem zbraní úzce koreluje i vývoj nových technologií.

U jádra tomu není jinak. Brzy si lidé uvědomili, že energie, která se z jaderných procesů uvolňuje, může být využita i konstruktivně a začaly vznikat první jaderné reaktory, které převádí jadernou energii na elektrickou energii.

Zároveň s tím však docházelo k obětem ze strany vědců a dalších pracovníků, kteří začali s radioaktivním materiálem experimentovat. Tehdy totiž neexistovaly dnešní poznatky o potenciálním nebezpečí dlouhodobého malého ozařování, které nevyhnutelně vede k rakovině.

Také však neexistovalo povědomí o nebezpečí jednorázového velkého ozáření, o kterém dnes také již všichni víme. Radiace, nebo lépe ionizující záření, poškozuje vnitřní strukturu buněk, konkrétně genetickou informaci uloženou v DNA.

Buď ji poškozuje konstantně v malých dávkách, ale ve většině případů, které si budeme uvádět, se jedná o velikou dávku, která poškodí DNA natolik, že je znemožněno buňkám se dále dělit, neboť ztratily instrukce na to, jak to mají dělat.

To pak vede k rozpadu tkáně, neboť tělo se nemá jak léčit, což vede k bolestivé smrti. Často jsem přemýšlela, že bych radši ukončila svoje trápení kulkou do hlavy, než abych umírala na akutní radiační syndrom. Všichni zde zmínění lidé mají můj obdiv za jejich nesmírnou odvahu.

První známá nehoda při zkoumání radioaktivního materiálu se udála v Los Alamos, v srpnu roku 1945. Jednalo se o experiment se šesti kilogramy plutonia ve tvaru koule. Tato koule měla být použita ve třetí jaderné zbrani proti Japonsku. Japonsko se však stihlo vzdát.

Proto s tímto materiálem pak probíhaly různé experimenty, které měly za cíl zkoumat tzv. Kritickou hmotnost. Při té je uvolňováno stále více a více neutronů, čímž se štěpí stále více a více materiálu a tím se uvolňují další neutrony a tak dále.

Tato reakce probíhá v každém reaktoru, tam je však moderována a udržována v rovnováze. U jaderných zbraní však nemáte za cíl tento proces moderovat, snažíte se uvolnit co nejvíce energie naráz.

Proto bylo potřeba zkoumat, při jakých podmínkách této kritické hmotnosti dosáhnete a přesně to zkoumal Harry Daghlian toho osudného dne.

Daghlian stavěl tzv. neutronový reflektor kolem plutonia, který měl za cíl vrátit uniklé neutrony zpět do objemu a tím zvýšit kritické množství. Neutronový deflektor sestával z cihel wolframu, který Daghlian stavěl okolo plutoniové koule.

V jeden moment ho však detektory upozornily, že pokud položí další cihlu, začne být systém nadkritický. V takovém případě by se množství neutronů zvyšovalo exponenciálně (čemuž všichni už určitě rozumíme, s exponencielou máme zkušenost) a hrozila by nekontrolovaná reakce.

Rychle proto s rukou ucuknul pryč, cihla mu však vypadla a spadla do středu experimentu. H. Daghlian se snažil cihlu rychle odstranit, avšak bez úspěchu. Byl proto nucen cihlu vyndat… vlastníma rukama. Dostal 5 Sv, smrtelnou dávku a zemřel do 25 dní. Bylo mu 24 let.

Po tomto incidentu pracoviště rychle vydalo první (!!) bezpečnostní opatření, bohužel se však situace opakovala ani ne o rok později a opakovala se při stejném experimentu. Fyzik Louis Slotin taktéž zkoumal neutronový deflektor, tentokrát z berylliových polokoulí.

Polokoule byly okolo plutoniové koule polohovány manuálně a aby nedošlo k havárii, nesměly se polokoule dotknout, aby kouli neuzavřely úplně. Proto bylo nařízeno používat bezpečnostní podložky, Slotin však nedbal těchto nařízení a udržoval od sebe polokoule pouze šroubovákem.

V jeden moment šroubovák uklouzl a došlo k nejhoršímu. Modrý záblesk, tepelná vlna a přes 1000 rentgenů. Slotin zareagoval rychle a šroubovákem odstranil horní polokouli, čímž zachránil své kolegy před smrtí. Sám však do devíti dnů zemřel. Bylo mu 35 let.

Kouli se proto dnes přezdívá “demon core”. Následně byly zavedeny ještě přísnější bezpečnostní opatření, krátce nato však byla koule roztavena a použita při stavbě jiných experimentů. Ty však nadále musely být ovládány vzdáleně, osobní přítomnost byla definitivně zakázána.

Tím končí dnešní vlákno o smutném osudu dvou fyziků, kteří měli tu smůlu, že experimentovali s materiálem, o nichž nikdo neměl tušení, co můžou napáchat. A ačkoliv oba chybovali, odčinili to jednoznačně jejich následnou statečnou reakcí, která zachránila spousty životů. ❤️