Thread by @Mitokochan

Krásný páteční večer, vítejte po dlouhé době u dalšího #fyzivlákna, dnes naposledy na téma jaderných katastrof. Seznam havárií v mých vláknech není bohužel vyčerpávající, událo se jich mnohem víc, ráda bych se však už posunula tematicky dál a proto dnes poslední díl této série.

Dnes se podíváme do Japonska, které je z historických důvodů naladěno dost protijaderně. Každopádně i u nich se událo několik jaderných havárií, poslední a nejznámější ta ve Fukušimě.

Fukušimou se dnes však zabývat nebudeme - tohle téma zpracovali profíci z oboru stokrát líp ve článcích či kníhách, které najdete online.

Místo toho se dnes chci podívat na tragédii, která se stala v roce 1999 ve vesničce Tókai, přibližně 120km od Tokia.

V této vesničce totiž sídlila firma, která vyráběla jaderné palivo. Bohužel však při procesech vyrábění často zanedbávala bezpečnost a podceňovala trénink svých zaměstnanců. V řádu dvou let se proto udály dokonce dvě havárie; ta druhá vedla bohužel ke smrti dvou lidí.

Proces vyrábění paliva probíhal pomocí komplikovaného a odborně náročného chemického procesu, který, pokud se nepovede, může vést k výbuchu, překročení kritického množství a následnému uvolnění velkého množství radiace.

Tady a teď se bez mučení přiznám, že chemie fakt není můj obor, takže pokud se někde vyskytne chyba v překladu, tak se všem chemikům omlouvám.

Každopádně, co jsem pochopila, tak se při procesu rozpouští prášek oxidu uranu v kyselině dusičné.

Vzniká tím dusičnan uranylu (uff), což je vysoce toxická a radioaktivní látka, která, get this, při drcení světélkuje! Trochu mi to připomíná úvodní scénku ze Simpsonů… zpět však k procesu.

Výsledný produkt byl přenášen ve speciálním kontejneru, který byl navržen tak, aby směs nepřekročila kritické množství. Do směsi je následně přidán čpavek, který tekutinu přetvoří na pevný produkt, který je následně ještě upravován do konečné formy.

Podívejme se tedy na to, co se v ten osudný den roku 1999 stalo. Firma byla pod tlakem, neboť měla brzy dodat další dávku paliva a tak se při procesu míchání obohaceného uranu s kyselinou dusičnou pár kroků trochu uspíšilo.

Zaměstnanci nebyli řádně vyškolení, proto si neuvědomovali, s čím pracují ani co se jim může stát. Při přelévání směsi z jednoho kontejneru do druhého proto pospíchali, nedbali přikázaných opatření a ručně (!!!) směs přelili příliš rychle.

Směs okamžitě dosáhla kritického množství, začala štěpná reakce, která uvolnila naráz velké množství neutronů a gama záření. Bohužel ti dva pracovníci, kteří směs přelévali, stáli u kontejneru. Jeden z nich, Hisaši Ouči, držel kontejner a druhý, Masato Šinohara, stál nad ním.

U havárie byl přítomný ještě jeden člověk, který však seděl ve vzdálenosti 4m od kontejneru. Všichni viděli záblesk modrého světla a rozezněl se alarm. V zápětí přišel akutní radiační syndrom. Zvracení, zmatení, potíže s dechem, bolest.

Celý areál byl okamžitě evakuován a dva postižení byli převezeni do nemocnice. Pokud vás to ještě překvapí, firma neměla pro takový případ připraven žádný nouzový plán (to mi připomíná naši vládu). Proto nastal všeobecný zmatek a velká panika.

Naštěstí japonská vláda funguje, proto nastalo rychlé testování a zákaz sklízení plodin a pití vody z místních zdrojů. U několika set lidí se zjistilo, že byli ozářeni, naštěstí však u většiny z nich míra ozáření nepřekročila nebezpečnou hranici.

Jinak tomu však bylo u Oučiho a Šinohary. Smrtelná dávka pro člověka je přibližně 10Sv (Sievertů; hodnota se liší v závislosti na věku, hmotnosti, pohlaví apod).

Hasiči v Černobylu dostali přibližně 12Sv (podle některých zdrojů).

Ouči jich dostal šílených 17; asi nejvíce, co jaký člověk na planetě kdy dostal. Je to několikanásobné překročení smrtelné dávky a existovala nulová šance, že se z toho Ouči dostane.

Šinohara dostal méně, 10Sv, to však je pořád smrtelná dávka.

Tragické to bylo i v tom, že ozáření nevěděli, co se děje. Nebyli vyškoleni a vůbec si neuvědomovali, že za pár měsíců zemřou. Ouči byl prý při vyšetřování lékařem překvapený, že mu věnují takovou pozornost a ptal se, zda při takové míře ozáření může dostat leukémii.

Počet bílých krvinek byl prakticky na 0%. Jeho chromozomy neměly charakteristický XY tvar - byly rozmetány na tisíc kousků. To však znamenalo, že jeho tělo nemohlo obnovit poškozenou tkáň, protože informace o tom, jak to má dělat, byla kompletně ztracena.

Oba tedy byli naprosto bezbranní proti jakýmkoliv infekcím a navíc jejich tělo ztratilo schopnost regenerace. Ouči brzy upadl do bezvědomí, z něhož se už neprobudil. Lékaři se i přes to snažili, co mohli, bohužel bez šance.

Firma následně vyplatila přes 120 milionů dolarů obětem jejich nedbalosti a vedení bylo posláno za mříže.

U soudu se ukázalo, že havárii má na svědomí nejen to, že pracovníci nebyli řádně vyškoleni a že vedení bylo v mnoha ohledech absolutně nekompetentní.

Z důvodů, aby firma ušetřila, nebylo při procesu výroby paliva používané správné vybavení, což byl následně další důvod, že směs překročila kritické množství. Kdyby se firma nesnažila ušetřit, dost možná by zachránila život dvěma lidem a nezničila ho stovkám dalším.

Co si z toho vzít za ponaučení? Asi že existují na světě věci a procesy, na kterých se nemá šetřit. Některé věci budou drahé a je to tak správně. Uvažovat o výrobě jaderné energie jen z ekonomického hlediska vede ke smrti, bylo tomu tak i u Černobylu a u mnoha dalších nehod.

Tím tedy uzavírám tohle vlákno i celé téma. Dejte mi vědět, jak vás téma bavilo a co byste si v budoucnu rádi přečetli, těším se na váš vhled a na vaše názory. Díky za přízeň a nashledanou za týden!