Vítám všechny fyzikální nadšence u pátečního vlákna v sobotu 😂 #fyzivlakno
Minule jsme rozebírali koncept horizontu událostí, jak vlastně taková oblast ve vesmíru vypadá a co bystě viděli, kdybyste tam spadli. Pokud jste to prošvihli, mrkněte zde:
Dnes se podíváme na to, co by mělo ležet v centru černé díry a co se ve fyzice nazývá gravitační singularita.
Singularita není pojem, který byl zaveden až s černými děrami, neboť obecný význam slova singularita je “výjimečný bod”.
V takovém bodě pak většinou naše teorie nějak nefungují, nebo se objekty, kterými se zabýváme (třeba funkce v matematice, nebo časoprostor), chovají zvláštně.
Mnoho fyzikálních teorií obsahuje singularity nějakého typu.
Když se vám taková singularita ve výpočtech objeví, pak většinou platí, že vaše teorie má někde nějaký chybný předpoklad, nebo používáte matematické značení, které pro daný systém není nejvhodnější.
Můžeme si ukázat příklad fyzikální singularity v praxi, na něčem, co se nazývá ultrafialová katastrofa.
Přibližně okolo roku 1900 se lidé snažili najít závislost mezi teplotou tělesa a tím, v jakých vlnových délkách převážně vyzařuje.
Abych to lépe vysvětlila: každé těleso ve vesmíru vyzařuje elektromagnetické záření. Například naše tělo vyzařuje hlavně v oblasti infračerveného záření, Slunce zase vyzařuje hlavně v oblasti viditelného světla.
Což je mimochodem důvod, proč jsou naše oči citlivé vůči viditelnému světlu. Buňky citlivé na záření, které máme, se evolucí přizpůsobily právě tomu světlu, které naše hvězda vyzařuje nejvíce.
To, v jaké oblasti nějaký objekt vyzařuje, pak závisí na jeho teplotě.
Jistě jste si všimli, že když třeba zahříváte nějaký kov, tak nejdříve nesvítí vůbec, pak tmavě červeně, pak oranžově, pak žlutě, a nakonec bíle.
To, jakou barvu hlavně vidíte, pak právě závisí na tom, jak moc je kov zahřátý.
Zpět ale k UV katastrofě.
Lidé tehdy (okolo roku 1900) ještě neměli k dispozici kvantovou fyziku, vycházeli proto z poznatků fyziky klasické. Když se však snažili nalézt vztah pro těleso vyzařující ve vyšších frekvencích, vyšlo jim, že by intenzita záření měla růst k nekonečnu.
Když si takovou věc však vyzkoušíte v praxi, nic takového nesledujete. Co se tedy stalo? Byla nalezena singularita v tehdejší teorii.
Tento nesoulad mezi experimentem a teorií pak pomohl zrodu kvantové mechaniky, ale o tom někdy jindy.
Zpět k černým dírám. Když Schwarzschild poprvé ukázal, že nějaký typ singularity se objevuje v řešení Einsteinových rovnic, lidé si mysleli, že to opět bude nějaká “chyba”, buď matematického typu, nebo ve formě špatných fyzikálních předpokladů.
Proto se snažili přejít na jiné značení, nebo najít nějakou chybu.
V rámci obecné relativity však singularity stále přetrvávají a nikomu se nedaří jich zbavit. V takovém bodě by podle stávající teorie měla být hustota hmoty nekonečná.
Stejně tak by i gravitační síla, tedy zakřivení časoprostoru, mělo být nekonečné. Neví se však, co to přesně znamená. Naše teorie prostě takový bod ve vesmíru neumí popsat a neumí ani předpovědět, co se tam děje.
Dnes víme jistě, že obecná relativita není finální teorie a proto se hledá kandidát na novou teorii, která by dala stejné výsledky, jako obecná relativita, ale uměla by zároveň vysvětlit a popsat gravitační singularity.
Lidé se snaží kvantovou teorii a obecnou relativitu spojit, z mnoha důvodů se to však pořád nedaří.
Předpokládá se však, že ani v singularitě nebude hustota nekonečná, už jen proto, že podle kvantové teorie není možné částice stlačit do nekonečně malého bodu.
Stávající teorie zná dva typy singularit, bodovou, která by měla být uvnitř černé díry Schwarzschildova typu, a prstencovou, která by měla vznikat v rotující černé díře.
Taková singularita by podle určitých výkladů mohla popisovat červí díru, pomocí níž by se teoreticky dalo cestovat.
Kam? Někdo tvrdí, že do jiného vesmíru, další zase tvrdí, že do jiného bodu v časoprostoru. Co to ale přesně znamená, to se neodvážím posuzovat. Osobně jsem trošku skeptická vůči takovým senzačním závěrům, ráda se však nechám překvapit budoucím vývojem v teorii.
Tady to dnes ukončíme.
Zajímá mě, mám ještě v černých dírách pokračovat, nebo byste raději už přesedlali na nové téma? Pokud za b), dejte mi vědět, o čem byste rádi četli.
Pokud vás vlákno bavilo, dejte mi prosím rtw. Užijte si zbytek víkendu a těším se za týden!❤️
• • •
Missing some Tweet in this thread? You can try to
force a refresh
Vítám všechny u pátečního vlákna! Minule jsme zabrousili do entropie černých děr a ukázali jsme si další prapodivné věci, které se okolo horizontu událostí dějí. Dnes v tom budeme pokračovat a mrkneme se proto na další zvláštní jev černých děr — na Hawkingovo záření. #fyzivlakno
Černé díry jsou divné, to už je asi jasné úplně všem. Jedna z nejdivnějších věcí je ale fakt, že ačkoliv do černé díry může spadnou úplně cokoliv, ven by se z principu nemělo dostat vůbec nic.
Zdá se tedy, že černá díra je opravdu vysloveně díra v časoprostoru nebo díra ve vesmíru, která jen roste a roste a z hlediska obecné relativity by měla existovat věčně, protože tato teorie nepopisuje žádný proces, který by uměl černou díru “zmenšit”.
Vítám vás všechny u dalšího pátečního vlákna! Dnes samozřejmě budeme pokračovat v tom, co jsme minule nakousli, což je entropie černých děr #fyzivlakno.
Pokud vám utekl minulý díl, na který dnes budeme navazovat, tak mrkněte zde:
Povídali jsme si tam o konceptu informace a také o paradoxu, na který upozornil Hawking, totiž že podle dosavadních poznatků fyziky se zdá, že informace padající do černých děr mizí. To však porušuje zákon zachování kvantové informace.
Černé díry se zdají být velice jednoduché. Nehledě na to, co do nich spadne, se zdá, že mají jen tři vlastnosti. Mají hmotnost, nějakou rotaci a náboj, ale to je tak vše.
Situace v ČR zase stojí komplet za hovno. A jelikož všichni opět musíte při pátku sedět doma a jste hodní a poslušní, přistane vám za odměnu do tajmlajny #fyzivlákno.
Dnes to bude na téma informace a entropie černých děr a připravte se, protože to bude veliký brainfuck.
Pro ty, co nestihli minulé vlákno, zde přikládám (najdete tam odkazy i na všechny předchozí vlákna týhle série):
Začnu tak trochu zeširoka. Když se ve fyzice bavíme o informaci, co tím myslíme? Nejčastější věc, kterou si lidé spojují s informací, je význam. To ale úplně na mysli nemám, když mluvím o fyzikální informaci.
Opět všechny zdravím, páteční #fyzivlakno je tu a pokračujeme v černých dírách! Dneska budou všechny ty bamboozly a brainfucky, na který se těšíte, dokonce vyšleme dobrovolníka na jednosměrnou cestu do černé díry. Jdeme na to.
Posledních několik vláken jsme budovali historický podklad a vytyčovali důležitá fakta, která nyní zužitkujeme při studiu vlastností a chování černých děr. Pokud se na to chcete před čtením dnešního vlákna mrknout, klikněte zde:
Co bych však vypíchla jako zatím nejdůležitější, je fakt, že černé díry, které ve vesmíru pozorujeme, vznikají gravitačním zhroucením extrémně hustého jádra masivních hvězd. Podmínky, za nichž se jádro hvězdy zhroutí do černé díry, udává Schwarzschildův poloměr.
Další pátek je tu a s ním i další díl o černých dírách! #fyzivlakno
Dneska si budeme povídat o době, kdy vědecká komunita přijala, že černé díry existují. Co tomu jednoznačně pomohlo, byl objev pulzarů. O tom bude dnešní vlákno.
Co je to pulzar? Výborná otázka.
Začnu tím, že se odkážu na minulé vlákno, kde jsme si povídali o tom, jak různé kvantové a gravitační mechanismy vedou ke tvorbě různých zajímavých vesmírných objektů.
O čem tam povídám, ve zkratce: povídám o Chandrasekharovi a o jeho práci, v níž se zabýval bílými trpaslíky. Následně ještě zmiňuji Tolman–Oppenheimer–Volkoffův výsledek, který byl analogický tomu, s čím přišel Chandrasekhar, jen se to týkalo neutronových hvězd.
Zdravím všechny u dalšího dílu pátečních vláken, pokračujeme dnes třetím dílem o černých dírách! Dnešní #fyzivlákno se zaměří hlavně na třicátá léta minulého století, kdy komunita astrofyziků debatovala existenci černých děr a kdy tyto debaty začaly být brány vážněji a vážněji.
Minule jsme si povídali o tom, jak Schwarzschild našel řešení Einsteinových rovnic, které předpovídalo existenci černých děr, ale že ani Schwarzschild ani Einstein nevěřili, že by fyzikálně černé díry mohly být realitou.
Mezi fyziky se spekulovalo, co by toto řešení mohlo znamenat, jaké by mělo důsledky a probíhaly další výpočty, které měly pomoct tyto otázky objasnit.
Mezi těmito debatujícími byl i Subrahmanyan Chandrasekhar.